Opava – První Děkanátní den naděje dovedl věřící z opavského a hlučínského děkanátu do konkatedrály Nanebevzetí Panny Marie v Opavě. Putování za nadějí církve v současném světě může podle biskupa Martina připomínat cestu Izraelitů pouští do Zaslíbené země.

Děkanátní dny naděje se v průběhu Jubilejního roku 2025 vystřídají ve všech šesti Jubilejních chrámech ostravsko-opavské diecéze. A prvním hostitelem byla v pátek 4. dubna Opava. Do konkatedrály věřící přicházeli už od 16. hodiny a nejprve při adoraci rozjímali nad Kristovými ranami. Pak se ujal slova P. Václav Koloničný – místní děkan – a v katechezi se věnoval smíření s Bohem. Každá svátost smíření podle něj obnovuje identitu Božích synů a dcer, která je v člověku hluboce vepsaná. A dává prožít to, čím prošel Marnotratný syn v biblickém podobenství.

„Svatá zpověď se odehrává mezi Bohem a námi. Církevní přikázání stanovuje, že se máme zpovídat jednou za rok, ale u toho bychom neměli v dnešní době zůstávat. Takový minimalismus nenaplňuje člověka radostí a štěstím. Pravidelnou zpovědí dovolujeme, aby v nás Boží milost působila to, co my ani neumíme vyjádřit. Bůh už vidí naše místo v nebi, které jednou můžeme obsadit. Všechny svátosti jsou vzácné prostředky Boží milosti, které nám pomáhají to uskutečnit. Svátost smíření je ve službě nového života,“ zmínil P. Koloničný v katechezi.

Tou dobou bylo osm kněží včetně biskupa Martina na různých místech konkatedrály k dispozici ke slavení svátosti smíření. A účastníci se tak mohli s Božím milosrdenstvím setkat okamžitě po vyslechnutí katecheze. Modlitbu růžence přede mší svatou vedli farníci z Hradce nad Moravicí a úderem 18. hodiny do druhého chrámu diecéze vstoupil liturgický průvod s kněžími, jáhny a ministranty obou děkanátů.

Mnozí využili nabídky slavit svátost smíření.
Biskup Martin David v promluvě přirovnal „poutnictví naděje,“ které církev prožívá v Jubilejním roce, k cestě Izraelitů do Zaslíbené země. Události popsané v knize Exodus si židé připomínají ve svátku Sukot (Svátek stánků). Na něj v evangelijním úryvku toho dne Ježíš mířil. „Na rozdíl od dalších dvou velkých židovských poutních svátků, se kterými se v Písmu setkáváme (Pesach a Šavuot), nemá Svátek stánků, nazývaný Sukot, svou zřetelnou paralelu v křesťanství,“ podotkl biskup.

„Můžeme si ale všimnout, že cosi z tohoto svátku rezonuje právě v tématu jubilejního roku, který prožíváme: POUTNÍCI NADĚJE. Čím jiným byli Židé čtyřicet let na poušti než poutníky naděje. To je přesně to, co tento svátek připomíná, že uprostřed toho všeho strádání, na cestě, která byla plná nebezpečí, překážek a obtíží, kdy bydleli ve stanech, byl jejich nadějí Hospodin, který je provázel,“ řekl biskup Martin v promluvě.

„Jestli nám tento rok chce něco připomenout, tak především to, že na životní pouti máme stejnou naději jako Izraelité – naší nadějí je Hospodin. Naše naděje je Kristus – Boží Syn,“ rozvedl myšlenku dále biskup a pomohl si slovní hříčkou.

„Svátek stánků má své naplnění ve svatostánku. Ten, který je ve svatostánku, je pokrmem poutníků a světlem na cestě. Je nám známý a přesto neznámý. Zve k setkání a toto setkání s Ježíšem je pro nás stálým naplněním zároveň ale také stálou výzvou, abychom k tomuto setkání s Ježíšem přiváděli jiné,“ uzavřel biskup Martin promluvu.

Odkud poutníci do Opavy připutovali, se ukázalo na mapě obou děkanátů, kam poutníci umisťovali špendlíky na políčka svých farností. Mapa se pak vybarvila s největší hustotou barevných připínáčků v Opavě a jejím okolí.

Po mši svaté následovala beseda s biskupem, při které odpovídal mj. na otázky, jak se vybírají kněží do farností, jestli se chystá pustit do vizitačního kolečka v diecézi, ale mluvil také o svých oblíbených světcích.
Text Ondřej Elbel...Foto: Miriam Šumníková / Člověk a Víra