BEZ KOSTELA, BEZ SVATÉHO PŘIJÍMÁNÍ…
Každý rok na začátku postní doby a také v jejím průběhu se modlívám, sám, s rodinou, ve společenství, aby nám Hospodin dal milost prožít postní dobu i velikonoce plně a opravdově. Pokaždé jsem míval své představy, co to „plně a opravdově“ asi znamená. Znáte to. V postě zajdu do kostela i přes týden. V neděli nebo pátek navíc ještě křížová cesta. Samozřejmě dobrá zpověď. No a na velikonoce – tam přece prožiji krásnou radost ze Vzkříšeného Pána. Aleluja! Takové bývaly mé představy. Jo bývaly. Letošní půst a vzkříšení bylo dost jiné. Když začal virus řádit, tak bylo jasné, že obvyklé velikonoční Třídenní s mnoha lidmi kolem nebude. Nebude adorace na Bílou sobotu. Nebude podávání sv. přijímání pod obojí na Zelený čtvrtek. Nebude dým kadidla na Vzkříšení a ani nebudou burácet varhany. DOKONCE nebude ani nedělní svaté přijímání – NIC.
Doba koronavirová nás v mnohém omezila. Mimo jiné nám nadělila také několik měsíců bez možnosti chodit na mši svatou. V naší rodině jsme v postní době o nedělích zapnuli přes internet bohoslužbu, na které jsme se s rodinou shodli. S přehledem zvítězil mladý kněz z Ostravy, který je inteligentní, krásně věřící, který dokonce i pro nás anonymní internetové farníky, měl osobní slovo. V postě jsme také pravidelně poslouchali, jak řekl náš syn – toho plešatého pána s šálou kolem krku – P. Halíka, který ale mluvil dost dobře (to syn řekl také – a pochvala v pubertálním věku zahřeje dvojnásobJ). Triduum jsme slavili takto: Zelený čtvrtek jsme byli u televizních obrazovek – to ale bylo poněkud ploché. Na základě tohoto prožitku jsme uspořádali rodinnou bohoslužbu. To jsme provedli také na Vzkříšení – včetně šesti čtení. A věřte nebo ne, prožili jsme radost a pokoj – takový, o jakém jsme ani nemysleli, že můžeme prožít.
No, a to je ten problém. Jak to? Jak je to možné? Bez kostela, bez adorace, bez svatého přijímání…
Co když je to vše trošičku jinak, než si myslím nebo než jsem si myslel? Zkusím zformulovat své myšlenky (doufám, že mě někdo neprohlásí za kacíře a neupálíJ). Vedle svátosti eucharistie je také svátost manželství. Co to je svátost manželství? Máme svatbu v kostele, občas do kostela spolu zajdeme, děti vychováváme… Je to něco, co bylo kdysi a teď jsou vzpomínky – to má být svátost? NE! Svátost manželství musí být živá.
A teď z jiného konce. Eucharistie není JEN ta poslední večeře tenkrát v Jeruzalémě v roce 33. Eucharistie je přece každý okamžik dnes a denně – ve mši svaté, v adoraci, ve svatém přijímání. Ale zase mám problém. Když umíral jeden můj kamarád, nemohl mluvit, nemohl jíst (tudíž nemohl přijímat). On ale přijímal a adoroval, a sice tak, že mu položili hostii na hruď, blízko srdce – tak přece přijímal!
Teď dám tyto dvě skutečnosti trochu k sobě. A co, když nemohu jít fyzicky ke svatému přijímání? Není nikde kostel (kamarádka v Norsku jezdí do kostela přes 100 km). Nebo kvůli koronavirové pandemii nemůže být kostel běžně otevřený anebo jsem nemocný? Vždyť mám i jiné možnosti setkat se s Ježíšem ve svátosti – například mám svátost manželství. Když si zajdeme s manželkou na procházku, zažijeme spolu něco hezkého, jsme prostě spolu. Myslím si, že i tady jsem s Ježíšem spojený ve svátosti – pravda ne v eucharistii, ale ve svátosti manželství. To je přece platné. Co když je tento způsob spojení s Ježíšem také důležitý. Co když je důležitější právě v dnešní době, v době krize rodiny? Vždyť Ježíš je jen jeden! A co když to platí nejen v době pandemie či jiné zvláštní situace. Díky pandemickým omezením jsem se svou paní častěji zašel na procházku – a výrazné méně jsem mohl do kostela. A co když věnovat se své manželce JE důležité?!
Když jsem se o tuto myšlenku podělil se svými přáteli – trochu s nadsázkou řekl kamarád své manželce „svátosti drahá“J. Mě tento termín nepohoršuje. Ano zvykli jsme si používat toto slovní spojení v písni k adoraci, ale má manželka je mi drahá a jsem s ní spojen svátostí manželství.
Nikdy by mě nenapadlo takto spojovat nespojitelné. Koronavirová epidemie ale v různých oblastech života ukazuje jiné pohledy na notorický známé skutečnosti.
JH
