DÍKY ZA STVOŘENÍ, KRÁSU PŘÍRODY A HOJNOST
DÍKY ZA STVOŘENÍ, KRÁSU PŘÍRODY A HOJNOST
Devátým měsícem občanského kalendáře je měsíc září se svými třiceti dny. Je to zvláštní měsíc, kdy na jeho začátku je ještě léto, ve své poslední třetině se přehoupne do podzimu. Sluníčka ubývá a mohou být i dny, kdy se uchylujeme ke kamnům, protože se mohou objevit chladné dny nebo také sem tam i přízemní mrazíky.
Tento měsíc není u některých dětí moc oblíbený, protože začíná školní rok. Zemědělcům a také drobným pěstitelům, po usilovné dřině od jara, nastává čas sklizně úrody a radosti z její hojnosti. Proto po skončení sklizně bývá pěkným zvykem, že v kostelích je vzdáván dík za úrodu. Na chrámových stupních a oltářích jsou shromažďovány různé plody země, vedle toho na ošatkách chléb a hrozny vína. Tyto plody lidské práce jsou přinášeny spolu s obětními dary k oltáři při slavnostní mši svaté. V některých oblastech naší vlasti se tradičně konají různé dožínkové slavnosti, hody, veselice …
Také naše farnost projevila díkůvzdání našemu Pánu, ale trochu jinak. Poslední srpnový den byla ve filiálním kostele sv. Urbana v Zábřehu v 11 hodin sloužena slavnostní mše svatá, jako votivní – děkovná „Za úrodu zemskou s prosbou o boží požehnání pro farnost a město“.
O pěkně a vkusně nazdobený chrám, což bylo potěšením nejen pro oko, ale také pro duši, se postarali ochotní zábřežští farníci.
Komu je vlastně dlužno děkovat? V první řadě přirozeně našemu Pánu a Stvořiteli všeho. V druhé řadě všem, kteří obdělávají zemi, pěstují, chovají…, právě tak jako těm, kteří se podílejí na zpracování úrody. To víme a jsme jim nesmírně vděčni. Avšak něco chybí, na co zapomínáme. Pravděpodobně nejsme dost vděčni také přírodě – stromům za ovoce, květinám, včelám za sladký nektar a med, životodárné vodě, mnohým zvířatům, skotu, bravu a také rybám za jejich maso a produkty, které jíme. Obecně řečeno, zpovrchněli jsme, ztratili jsme pravý vztah a úctu ke stvoření. Jedním slovem k přírodě, celé zemi i nebi za jeho krásu.
„Buď pochválen, můj Pane,“ zpíval svatý František z Assisi. V tomto chvalozpěvu nám připomíná, že náš společný domov je též jako naše sestra země, s níž sdílíme společný život, a jako milá matka, která nás přijímá do své náruče.
Rovněž, když se začteme do 65. žalmu, tak hojnost je pro žalmistu příležitostí k uvažování o Boží moci, která nejen zúrodňuje zemi vláhou, ale také krotí přírodní živly, utišuje a vzbuzuje úžas. Hospodin je též
Bohem milosrdným. Proto jej žalmista celým srdcem chválí. Připomeňme si to ve verši 10. – 14. tohoto žalmu – Davidovy písně.
Laskavě pečuješ o zemi, hojnou vláhou ji daříš,
její bohatství množíš.
Plny jsou náhony Boží, lidem jsi nachystal zrní,
takto pečuješ o ni.
Její brázdy jsi zvlažil, rozmělnil její hroudy,
zkypřils ji hojnými dešti, požehnals, co na ní vzrostlo.
Ověnčils koloběh roku korunou dobrotivosti,
všudy jde za tebou hojnost.
Mokvají pastviny stepní, pahorky jásotem hýří,
louky jsou oděny stády, doliny pokryty klasy.
Všechno to jásá a zpívá.
Tyto závěrečné verše žalmu jsou velmi krásné a významné. Můžeme říci, že se opravdu stávají zpěvem na oslavu Boží milosti.
Je zde popsána velká podobnost s rolníkem, který svojí prací připravuje půdu pro setbu zrna, zavlažuje brázdy, rozmělňuje hroudy a má péči, aby zaseté zrno vzešlo a přineslo svůj užitek.
Otče náš nebeský, Bože svatý, před tvou velebností je nedostatečné jakékoli lidské slovo. Ty miluješ zemi a všechno, co na ní roste a žije. Kéž nám nikdy nechybí vanutí tvého Ducha, jenž se v našich srdcích přimlouvá za všechno živé. Ty jsi nám ho daroval skrze svého Syna Ježíše Krista.
av
