Římskokatolická farnost Dolní Benešov

INSPIRACE NA VÝLET

Kostel Nanebevzetí P.Marie v Neratově

            Vyrazily jsme v sedm ráno, kraj byl zalitý sluncem a člověk si poprvé za dobu tohoto čtyřdenního výletu řekl: „Jak je ta naše zem krásná“. Před desátou hodinou jsme dorazily do prvního cíle, jímž byl nad městem Králíky klášter Hedeč s poutním chrámem Nanebevzetí Panny Marie. Téměř na nás nezbylo místo k zaparkování. Letmo jsme zaznamenaly nádherné panorama pohoří Králického Sněžníku a vstoupily do chrámu. Kostel se během krátké doby zaplnil převážně mladými rodinami s dětmi. Mše sv. měla moc příjemnou atmosféru, obětní dary nesly dvě krásně nastrojené holčičky, nemělo to chybu.

            Po mši sv. jsme se prošly okolím chrámu, kláštera i poutního domu s restaurací, což  na této Hoře Matky Boží tvoří jeden celek. Poutní dům je nedávno zrenovován a udržovat celý komplex staveb vyžaduje zřejmě dost úsilí, jelikož povětrnostní podmínky v zimě jsou asi hodně nemilosrdné.

            V restauraci nás ochotný číšník usadil na terasu a k jídelnímu lístku nabídl také dalekohled, abychom si mohly prohlédnout nejvyšší vrchol pohoří – Kralický Sněžník s výškou 1423 m, Stezku v oblacích a celé okolí. Zajistily jsme si ubytování a odpoledne vyrazily za dalším dobrodružstvím směr Orlické hory a malá vesnička Neratov u hranic s Polskem.

            Od 17. stol. to bylo významné poutní místo, za II. světové války byl však kostel zasažen protitankovou střelou ruského vojáka a do základů vyhořel. Po válce po odsunu Sudetských Němců tu téměř nikdo nezbyl. Co nezničila válka, to dokončili za komunismu vandalové.  Až po roce 1989, kdy tu žili jen dva stálí obyvatelé, tu pan farář Suchár obnovil poutní tradici, vzniklo sdružení Neratov a začali se sem stěhovat rodiny. Dnes má Neratov asi 60 obyvatel.

            Hodně jsem slyšela o unikátním znovuzrození tohoto kostela Nanebevzetí Panny Marie, který má na přání místních skleněnou střechu, takže když zvednete hlavu, vidíte nebe. Lidé byli roky zvyklí na mše sv. pod širým nebem a nechtěli o to přijít. Kostel je přístupný 24 hodin denně, jeho zdi jsou kamenné – z místních zdrojů, také dřevěné trámy jsou jistě z blízkého okolí, lesů je kolem nepočítaně.

            Pan farář Suchár přišel před půl šestou do kostela ve svetru, sedl si na židli jako kterýkoliv návštěvník  a začal se nahlas modlit růženec. Kousek od něj si sedla paní a přidala se a tak jsme si přisedly a také podpořily jejich hlasy v tak velkém prostoru. Když jsme odcházely, sluneční paprsky, přicházející skleněnou střechou, postupně rozzářily kovový měsíc pod nohou Panny Marie, zavěšené v prostoru nad oltářem.

            Při zpáteční cestě jsme se navečeřely u malého odpočívadla před zchátralým kostelíkem, který stál osamoceně uprostřed přírody. Byl rovněž otevřený, bez varhan, s oprýskanou malbou ale krásně vyzdobený květinami.

            Pak už nás čekala jen zastávka u Zemské brány, což je chráněné skalnaté údolí Divoké Orlice v přírodní rezervaci, která leží při státní hranici s Polskem. Sestoupily jsme ke kamenitému řečišti, nad nímž se klene mohutný kamenný most s jedním obloukem, postavený v letech 1900 – 1903. V nádherném údolí přes obrovské balvany opravdu divoce přeskakovaly a leskly se proudy vody. Nádherný den! A před námi ještě další tři dny zážitků. Stojí za to opustit na chvíli zaběhaný způsob života a vypravit se poznávat svou vlast.

Most přes Divokou Orlici

IP