JAK NÁS OVLIVNILA PANDEMIE
Pro většinu z nás se stal 11. březen 2020 zvláštním dnem. Zavřely se školy, fabriky, postupně obchody, služby, kanceláře, kostely a zastavil se na pár týdnů i náš život. Kolem neprojelo žádné auto, souseda jste nezahlédli v zahradě, přestaly bít kostelní zvony, které slyšíme, když začíná mše. Ulice, které bývaly rušné, jsou prázdné, obchodní centra zejí prázdnotou, u většiny obchodů, restaurací, kadeřnictví nápis ZAVŘENO, z důvodu PANDEMIE, s nařízením vlády. Co se vlastně stalo, odkud se vzal tak zákeřný vir, který dokázal celou naší českou republiku takhle ovládnout?
A nejen jí, ale celou naší zeměkouli? Na tuhle otázku Vám nedokážu odpovědět. Jako většina z Vás i já mám na tohle svůj názor. A těch názorů kolem nás je. Proč je to takhle a proč to vláda neudělala tak a já bych to třeba udělal jinak. Ano, je jich mnoho, ale někdo za nás musel rozhodovat. Ani oni to neměli určitě jednoduché, a upřímně – v jejich kůži bych nechtěla vůbec být. A tak se stalo to, že jsme se stali takovými vězni v našich bytech, domečcích a nikdo nečekal, že taková situace ve 21. století může nastat. Nepočítali jsme, že to bude tak dlouho trvat. Že se neuvidíme, nepotkáme, nepozdravíme, nepopřejeme si krásný den, neusmějeme se jen tak na kolemjdoucí.
Každý z nás to ale bere jinak. Záleží, zda jste žák v základní škole, student, který potřebuje udělat přijímačky nebo maturitu, rodič, kterého teprve čeká další zkouška a to v podobě učení s dětmi, lidé bojící se o práci a nakonec naše babičky a dědové. Pro někoho sedm týdnů pohody, pro jiného stresu a obavy, co bude vůbec dál… Lidé mají spoustu času a někdy neví, co s ním. Předtím měli nastavený řád a to v podobě práce, školy, kroužků, vycházek, čtvrtečních saun, pátečních srazů v hospůdce, sobotních turnajů
a nedělních bohoslužeb. Za tu dobu měl každý z nás čas přehodnotit priority v životě, uvědomit si, co jsme brali jako samozřejmost, co nám chybí nebo třeba zjistit, že máme rodinu. Najednou jsme si nemohli zajet k babičce, ke kamarádovi, ven se proběhnout, do knihovny, posilovny, do kostela. A přiznejme si, kolikrát jsme tyhle věci odložili. Dnes se mi nechce, zajedu tam zítra, nebo příští týden a teď kdy je vše zakázáno, zavřeno, tam chceme jít a nemůžeme. Tohle si myslím, bylo pro spoustu lidí nové, museli se naučit dodržovat určitá pravidla. Jiná, která jim někdo určil, přikázal, požádal. Museli se naučit být spolu a žít spolu. Učit se s dětmi, uvařit, pohrát si s nimi, zabavit je. Pro někoho samozřejmost, pro druhého katastrofa. Prvních 14 dní bylo hezky, taková malá dovolená, vše klapalo, všude uklizeno, vymalováno, předělaný byt, upravená zahrada a děti v pohodě i učit se jim chtělo. Pak nastala situace, kterou jsem nezávazně od lidí slýchávala. To je hrozné, je toho mnoho pro ty děti, já to nedávám, už mi to leze na nervy, já chodím do práce a já chci do práce, na nákup, do kavárny, na pivo, mezi lidi.
Najednou zjistíme, jaké ty děti máme. Máme, je přesně takové, jako jsme byli my a hlavně budou takové, jak je vychováme.
Najednou si taky uvědomíte, s kolika různými lidmi se bavíte, stýkáte, znáte. Jeden si to užívá plnými doušky, a na mou otázku: „jak se máš“ byla odpověď – úplně v pohodě. Kdy ti kdo dá volno jenom tak, a do důchodu daleko. Užívám si zahrady, rodiny, domova. Jiný Vás sjel pohledem a sms, jak to, že děti byly na zahradě bez roušky, jak to můžu dovolit. I to se děje. Další pro změnu, že ty děti, které se baví přes plot, by měly být 2 metry od sebe. To mi přijde, promiňte, směšné. Vysvětlete to dětem, kterým chybí kamarádi. Taky mě udivilo, že pro klid v rodině, jsou někteří lidé vězni ve svém vlastním domě. A jiní straší své děti, že můžou na koronavirus umřít a už se nemusí nikdy vidět. Nad těmito názory jsem se zastavila a uvědomila si, že až opravdu přijde krize, tak teprve v těžkých chvílích pozná člověk „souseda “ a chce to hlavně, přiznejme si, trochu selského rozumu. Proč být ve stresu a stresovat druhé kolem sebe, když vlastně co člověk potřebuje k životu. Zdraví, to je důležité, ale i rodinu, známé, kamarády, práci. Každý to máme v životě jinak postavené. Někomu chybí čtvrteční sauna, jinému páteční večery U Supa a dalšímu kostelní zvony, které Vás zvou na nedělní bohoslužbu. U každého je to jiné, a proto vydržme!
AH
