KROKY NADĚJE

(poutníci z Dolního Benešova)

Po devíti letech opět píši článek do Nedělníčku o pěším putování ze Znojma do Říma. Taky se opět vyhnu jakémukoliv popisu historie Svatého roku. Dokonce nemám v plánu popisovat jednotlivé dny či zázraky nebo chcete-li náhody z jednotlivých dní. A že jich bylo. To už totiž s velmi otevřeným srdcem, a to nepřeháním, zvládla moje sestra Viktorie ve svém příspěvku. Přiznám se, že když mně jej dala k přečtení, byl jsem dojat a zároveň jsem se ptal sám sebe, co teď budu psát? No, můj pohled přece.

Mám z putování více myšlenek, které bych samozřejmě sdělit chtěl, ale pokusím se omezit jenom na to nejpodstatnější.

Začal bych tím, že jsem se, stejně jako v roce 2016, na pouť nestíhal vůbec připravit, jak fyzicky, tak psychicky. Věděl jsem jenom, že chci prostě jít znovu, protože nemám jiné životní rozhodnutí, za kterým bych si stál tak, že je tím nejlepším v mém životě. Jistě, určitá příprava byla nutná, alespoň trasy a předběžné kontaktování míst k přespání (dle roku 2016), pro klid duše.

Myšlenka č. 1: Za 9 let se toho může opravdu hodně změnit

Nemyslím tím jenom obsazenost jednotlivých far a klášterů (klesající trend). Ale taky to, že někteří lidé, které jsem poznal před devíti lety, už zde prostě s námi nejsou. V tomhle jsem k pouti přistupoval trochu lehkomyslně. Však co, já, coby zkušený matador, který už tuto pouť jednou šel, navíc tenkrát úplně naslepo, si musí být jistý, kudy šel, na krok přesně. Kde jít vpravo, kde jít vlevo, kde co roste, kde je jaká stavba atp. Přece, když použijete stejný postup, jako v minulosti, dostanete stejný výsledek a v podstatě vás nemůže nic překvapit. Mýlil jsem se. Toto tak možná platí při experimentálních, vědeckých pokusech.

Stačí jenom zmínit to, že jsem počítal se Svatou bránou ve Znojmě. Když jsem ale volal otci Jindřichovi, sdělil mně, že ve Znojmě letos nic a že otec biskup pro tento rok milosrdenství vybral poutní místo v Hlubokých Mašůvkách. Hmmm, jaksi první čára přes rozpočet. Naštěstí, Hluboké Mašůvky jsou jenom pár kilometrů od Znojma.

Myšlenka č. 2: Poutník je nesen Bohem, tak nebuď tvrdohlavý

Něco jsem si ale přesto pamatoval a mnoho skutečností si taky vybavil, když jsem si pouť z roku 2016 osvěžoval. Dal jsem tedy dohromady zmíněnou trasu a poslal Viktorce pro představu. Odpověď přišla vcelku hned a byla všeříkající: ses po… ne? Zbývající část zprávy byla už jen vysvětlením, proč je 60 kilometrů pro Viktorku moc a budeme to teda muset nějak rozdělit nebo ideálně přeplánovat. Tady přišla na řadu moje obrana, protože už jsem tuto pouť jednou šel, takže oponuji, že rozdělení není úplně možné, určitě ne v Rakousku a v Alpách. Když někde ubereme, budeme muset jinde přidat. A tady se nebavíme o minutách, ale o hodinách chůze méně nebo více. Navíc, jsme omezeni časem, který mám na putování k dispozici. Reagoval jsem tak i proto, že Viktorie před poutí hlásila, že je v klidu. Má za sebou totiž nějaké delší chůze, s krosnou na zádech, sněhem, horami a dolinami, Tour du Mont Blanc a kdo ví co ještě. Navíc, má velice dobrou výbavu. Já jenom krosnu po mamce, mikinu z putování z roku 2016 a boty zatím žádné.

Vlastně už na začátku se naše představy a očekávání o pouti rozcházely. Jeden chtěl putování více užít a prožít, projít si města, kdežto druhý měl v hlavě jenom cíl. Jeden chtěl na večeři, druhý žít jenom ze vzduchu. Jeden chtěl delší přestávky, druhý žádné. Jeden chtěl věci prát, druhý v nich smrdět celou pouť.

Hodně lidí se mě ptalo, která pouť byla lepší. Upřímně musím říct, že se to neodvážím srovnávat. Ani to nelze. Byla prostě jiná, i když jsem si myslel, že letošní bude úplně stejná. Co je však totožné, je zkušenost, že poutník je nesen Bohem. Zkušenost není vždy přenositelná tím, že ji druhému sdělíte a já jsem byl velice potěšen, když mně Viktorka během putování řekla: Toto je úplně něco jiného, než co jsem kdy v životě šla. Vlastně prožila stejnou zkušenost jako já.

Že je poutník nesen Bohem, vím. Ale stejně jsem se strašně cukal, když mělo být něco jinak. Víte však, co se stalo téměř vždy, když jsme plán, třeba proti mé vůli, změnili? Dostalo se nám více, než bych si dokázal představit a přát.

Jedné věci si však vážím ještě mnohem víc. Alespoň dle mého, se nám v průběhu putování podařilo zlepšit vzájemnou komunikaci a našli taky slova díků, omluvy, vysvětlení a pochopení.

Myšlenka č. 3: Neztrácejte naději a hledejte

Na pouť jsem chtěl jít znovu, protože jsem chtěl zažít znovu to, co jsem zažil v roce 2016. Vůbec jsem nepřipouštěl, že by to mohlo být nějak jinak. Ne každý poutník má ovšem tuto zkušenost. Možná právě proto je důležité neztrácet naději. Netvrdím, že všechny dny byly bez deště, ale troufám si tvrdit, že v každém dni byla naděje, která nezhasínala, i když jsme spali v přístřešku pro poutníky, když venku mrzlo.

Celé to putování je i jakýsi test mé víry, důvěry, spolehnutí se na „neplán“, nastavení zrcadla, poznání sebe sama. Osmnáctá kapitola Lukášova evangelia začíná podobenstvím o neodbytné vdově. My jsme s Viktorkou takovéto neodbytné vdovy byly často. Toto podobenství potom končí větou: Ale nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde? Často jsem na to během pouti vzpomínal a po jejím absolvování si stále myslím, že najde, jenom zřejmě úplně jinou, než jak ji známe dnes nebo jaké jsou naše představy o ní. Bez nablýskanosti, zato opravdová.

Otec Krzysztof v Maissau dlouhodobě působil v Argentině a Brazílii jako misionář. Když jsme se jej ptali na rozdíl mezi Rakouskem a zeměmi, kde působil, tak odpověděl: Tady je to více muss.

Někdy si říkám, jestli to není tak i u nás? Ale do lidských srdcí nevidím, a abych to mohl opravdu říci, musím se stejně nejdříve zeptat sám sebe: Je to tak i u mě? A co pro mě víra znamená?

Člověk nemusí putovat ze Znojma (Hlubokých Mašůvek) do Říma, aby se mu tohoto srovnání a reflexe dostalo. Ale během putování se vám najednou změní pohled na to, co je důležité a taky více začnete vidět srdcem. Během putování jsme potkali opravdu hodně srdečných lidí, těch v církvi i mimo ni.

Dnes jsem velmi, ale velmi vděčný za to, že jsem nešel do Říma sám a že jsem mohl s Viktorkou tuto zkušenost sdílet. Rovněž vím, že musíme každý začít u sebe. Naše putování počátkem listopadu skončilo a věřím, že v nás nadosmrti zůstane. Motto Poutníci naděje bylo určitě výstižné, ale naděje bez plodů je jako strom bez ovoce - krásná, ale nenasycuje.

Smutně však končit nebudeme. Nedávno jsem v knize Páté evangelium Marka Váchy četl, že to nejtěžší ze všeho je být opravdu svatý a žít s Bohem. Když se na to podívám z mé strany, tak mou největší překážkou je představa, že cesta ke svatosti je cesta dokonalosti. Přitom podstata je někde jinde. Jak jednou napsala Kateřina Sienská ve svých dopisech:

„Buďte tím, k čemu vás Bůh stvořil, a zapálíte svět.“

Toto vám všem z celého srdce přeji, aby se vám jako mně, a doufám, že taky mé sestře Viktorii, podařilo zažehnout plamen nového života a v těch každodenních okamžicích dokázali zahlédnout ty velké věci, které běžně míjíme.

P.S. Každému z vás stejně pouť doporučuji J. Pokud hledáte jiskru, která by vás k tomuto povzbudila, tak přijďte na povídání o tomto našem společném putování.

                                                                                              KoŠi

Pěší pouť do Říma aneb od jedné Svaté brány k druhé

Tento nápad vznikl v hlavě mého bráchy Šimona, který tuto pouť šel už v roce 2016. Věděla jsem, že chce jít i letos, ale nijak víc mě to nezajímalo. Byla jsem pracovně na Islandu a měla jsem se vracet až v listopadu. No a nakonec tu máme září, já kupuju novou krosnu a boty a chystám se na měsíční pěší pouť do Říma. Naše cesta začala v sobotu 27. září – jak jinak než naším klasickým nestíháním na vlak z Ostravy do Znojma. Ve Znojmě jsme přespali na faře u otce Jindřicha Bartoše, který šel tuto pouť v roce 2000. Vystavil nám potvrzení v italštině i němčině o tom, že jsme poutníci, a napsal první vzkaz do našich poutních deníků.     

A je tady neděle 28. září. Začínáme mší, kde mě mimochodem navlékli do ministrantského obleku, takže mám celou mši premiéru u oltáře. Přijímáme také poutnické požehnání. Po mši vyrážíme do Hlubokých Mašůvek, kde je Svatá brána a kde začíná naše putování. Zapínáme hodinky a jdeme. Tak trochu zjišťujeme, že opět nestíháme, o čemž se budeme na pouti přesvědčovat skoro každý den. První večer končíme na faře v Retzu. Zvoníme na pana faráře, vysvětlujeme mu celou situaci a on nás přijímá. Tento scénář se na pouti opakuje mnohokrát. Ráno začínáme mší a pokračujeme do Maissau, kde už na nás po předchozí domluvě díky otci Clemensovi z Retzu čeká otec Krzysztof. Je to starší polský kněz, u kterého jsem si nejdřív říkala, že bude přísný takový typ tzv. „staré školy“, ale nakonec to byl úžasný a otevřený člověk. Udělal na nás tak silný dojem, že jsme na něj vzpomínali skoro celou pouť – i na jeho trefné hlášky. Když jsem mu popsala svou životní situaci, odpověděl: „To je tak akorát szybko do grobu,“ což v polštině znamená „rychle do hrobu“.

Takto vesele nám pokračuje první týden – jen se k tomu připojí bolest v krku a šílená bolest Achilovek. Spali jsme většinou na farách nebo v klášterech, ale pátý den, když jsme měli úmysl za bezdomovce, jsme i my byli bez domova a skončili jsme v Pilger Rastu, takové odpočívárně pro poutníky u cesty, kde jsme spali ve spacáku na stole. V noci mrzlo, a tak se probouzíme do mrazivého rána. Naštěstí jsem měla spacák do minus 10, takže já se vyspala dobře, Šimon už hůř.

Šestý den putujeme kousek za Mariazell k starší paní, u které Šimon spal před deseti lety. K večeři jsme dostali vývar, Wiener Schnitzel a čokoládový pudink a nechybělo ani pivo, takže jdeme spát s plnými břichy – a je to asi nejlepší den prvního týdne.

Druhý týden spíme opět na farách nebo u rodin, které Šimon znal z roku 2016 a které kontaktoval před naším vyjitím. Za zmínku stojí desátý den, kdy jsme šli z Judenburgu. Já měla zatejpované koleno a čekalo nás dost kilometrů, protože plán byl dojít na faru, kde spal Šimon tehdy. Mám migrénu, jdeme celý den a nakonec opět za tmy s čelovkami. Kousek od nás zastavuje auto – je to rodina z Judenburgu, u které jsme spali předchozí noc. Nabízí nám, že nás posledních pět kilometrů zavezou. Pere se v nás, zda si pomoci autem nebo ne. Rozhoduji já a volím svezení, protože je mi zle. Na faře nás už čeká otec Josef Krancl. Když ho vidím, mám z něj docela strach a říkám si, kam mě to brácha dotáhl. Dozvídám se, že je to „stará škola“ a slouží mše podle starého ritu. Dostáváme každý svůj pokoj, beru si léky a jdu spát. Ráno o půl sedmé nás volá dolů na snídani. Topí v kamnech, dostáváme vajíčko, chleba, máslo, marmeládu a kafe. Obyčejná snídaně, ale jedna z nejlepších, co jsme během pouti měli.

Dvanáctý den pokračujeme do krásného Ossiachu. Šimon se snaží dovolat místnímu faráři, ale neúspěšně. Jdeme tedy tam, kde spal před deseti lety. Je už večer, zvoníme, ale nikdo neotvírá. Po delší době přijíždí auto. Vystoupí z něj starší paní, která se nás nejdřív bojí, ale nakonec nás vezme k sobě. Šimon jí ukazuje společné fotky z roku 2016 a zdá se, že si ho vybavila. Vypráví nám o svém životě – přišla o manžela, má dvě dcery: jednu opustil partner, když byla těhotná, a druhá ležela v nemocnici s rakovinou v celém těle a tehdy jí zbývaly dva týdny života. Člověk by si myslel, že takové rány člověka zlomí, ale tahle paní byla důkazem, že existuje i cesta přijetí a smíření. Takhle silně končí naše putování Rakouskem a dostáváme se do Itálie.

V Itálii narážíme na jeden velký problém – jazyk. Italové nemluví anglicky a my umíme italsky jen pár vět… respektive Šimon. Itálie byla velká jízda a také poměrně velký šok ve srovnání s krásným a čistým Rakouskem. Vzpomněla bych alespoň na pár pro mě velmi silných zážitků. První z nich byl hned druhý den v Itálii, tedy náš patnáctý den putování. Šimon našel ubytování, které sloužilo poutníkům. Zkoušel tam volat, ale opět jsme narazili na problém s italštinou. Obratem jsme však dostali zprávu, ať vše napíšeme přes překladač. Večer nás v San Tomaso di Majano čekali dva starší lidé, kteří nám připravili výbornou večeři. Ukázalo se, že i oni jsou poutníci a s pomocí přátel opravili starý kostel a budovu, kde pořádají různá setkání a kde se mohou ubytovat poutníci. Bylo to skvělé a bylo fajn vědět, že i když neumíme italsky, platí, že když se chce, lidé se domluví.

Další silný zážitek přišel, když jsme spali v ženském klášteře u klarisek v Porto Viru. Klarisky mají velmi přísnou klauzuru, ale byly k nám neuvěřitelně milé a srdečné. Dostali jsme každý svůj pokoj a opět výbornou večeři. Také neuměly anglicky, ale i přesto jsme se tam cítili dobře a domluvili jsme se. Další výrazný okamžik přišel 23. den našeho putovní asi po 47 kilometrech, když jsme dorazili na místo, kde jsme chtěli přespat. Šli jsme na mši, která začínala až ve 20:30, s tím, že pokud to nevyjde, budeme spát venku. Už na růženci byl kostel plný. Sedli jsme si do lavic a celou mši jsem měla před sebou sochu Panny Marie, ke které jsem se po celou dobu modlila, abychom nemuseli spát venku. Po mši jsme chtěli chytit pana faráře, ale utekl nám. Začali jsme tedy řešit situaci s místními farníky. Už jsem byla smířená s tím, že nemáme kde spát, když se nás ujal starší pán v teplákovce, u kterého jsem si od prvního pohledu myslela, že jsme mu úplně ukradení, ale on nakonec zahlásil, že si nás bere domů. Zjistili jsme, že má pět dětí, takže rozhodně neměl prázdný dům, ale plný. Bylo to pro mě velmi silné – vědět, že se o nás někdo dobrovolně postaral. Ten den se ve mně něco zlomilo. Věděla jsem, že když budu věřit, vždycky to nějak dopadne – a někdy dokonce lépe, než si myslíme. Ještě před spaním si ke mně sedl Šimon a ukázal mi podpis jejich dcery v našem deníku. Podepsala se jako Benny – stejně jako naše ségra.

Poslední ze silných okamžiků, které bych zde ráda uvedla, byl v Gubbiu. Ten den nevypadalo počasí vůbec dobře. Věděli jsme, že bude hodně pršet a že se tomu nevyhneme, ale náladu jsme přesto měli dobrou. Asi osm kilometrů před cílem začal padat očekávaný déšť. Nasadili jsme pláštěnky a pokračovali. Brzy se však rozpršelo tak silně, že ani pláštěnky nepomohly. Celí promočení jsme šlapali dál, když u nás zastavil pán a nabídl nám odvoz, protože „v takovém počasí se nechodí“. Vysvětlili jsme mu, že jsme poutníci, že před sebou máme poslední týden cesty a míříme do Říma. Zavezl nás nejdřív do jednoho kostela, ale tam už měli plno a poslali nás dál. Nechali jsme se vysadit u jiného kostela s tím, že si poradíme sami. Zazvonili jsme – a opět odmítnutí. Naštěstí je Gubbio město plné kostelů a klášterů. Rozhodla jsem, že půjdeme zazvonit na ženský klášter. Zazvonili jsme – a dostali jsme poslední volný pokoj. Okoupali jsme se, usušili promočené věci a boty, abychom mohli jít v 19:00 na nešpory a poutnické požehnání. V kostele jsme byli já s bráchou, jeden poutník z Německa a čtyři mladé řeholní sestry. Celé nešpory byly zpívané. Všechno na mě dolehlo a propukla jsem v pláč, který nešel zastavit. V ten den jsem si uvědomila, že ať jsem chtěla nebo ne, něco se ve mně změnilo – a už nikdy nechci být taková jako dřív.

Tato pouť mi ukázala rozmanitost víry. Každý kněz, každá řeholní sestra či bratr, ale i každý člověk věří a praktikuje víru jinak – a ani jedno není dobře nebo špatně. Každý si najde svou cestu, a tak to má být. Sama sebe jsem přirovnala k nevěřícímu Tomášovi – dokud neviděl, neuvěřil. U mě to bylo stejné. Dokud jsem sama neprožila to, co jsem prožila během pouti, nevěřila jsem. Naučila jsem se prosit, děkovat a řekla bych, že i modlit. Od návštěvy kláštera v Porto Viru jsem se s bráchou modlila růženec každý den – ne z povinnosti, ale protože jsem chtěla. Dohromady jsme ušli asi 1250 km za 32 dnů a byl to nejlépe strávený čas v mém životě.

                                                                                              KoVi