MANŽELSKÁ SETKÁNÍ NA VELEHRADĚ 2022
MANŽELSKÁ SETKÁNÍ NA VELEHRADĚ 2022
V Bibli často čteme divné věci. Jako třeba v Osmém žalmu: „Z úst dětí a nemluvňat sis připravil slávu navzdory svým odpůrcům, abys umlčel pomstychtivého nepřítele.“ (Ž 8,3) Ďábel je nepřítelem, odpůrci jsou ti, kdo s ním spolupracují, ale té „slávě z úst nemluvňat“ jsem nikdy pořádně nerozuměl.
Vybavil se mi tento biblický verš, když jsem letos druhý červencový týden prožil ve společnosti tří čtyřletých kluků a učil se vidět jejich očima a vnímat jako oni čas a prostor: denní doby, dětská hřiště, druhé lidi, zajímavé přírodniny i vzdálenosti a vztahy mezi nimi, prostě všechno, co stojí za to poznávat a zakoušet. A byl to týden bez pochybností a pokušení, bez skrupulí a starostí, protože ďábel tváří v tvář malým dětem (většinou) opravdu mlčí a andělé jim slouží (srov. Mt 4,11).
Jak je to s Boží slávou a dětmi? Děti oslavují Boha ne tím, jak jednoduše jsou, svou bezelstností a nevinností. To by bylo málo, moc by se nelišily od ledňáčků či vážek poletujících nad velehradskými rybníky, též chválících Boha jen tím, jak jednoduše jsou. A myslím, že to ani Pán Ježíš neměl na mysli, když říká: „Neobrátíte-li se a nestanete-li se jako děti, jistě nevejdete do království Nebes.“ (Mt 18,3) Ne, neznamená to, že se máme stát lehkomyslnými a nevědomými jako děti. Jde o jiné kvality.
Děti oslavují Boha hlavně důvěrou k těm, kdo o ně pečují, hravostí, s jakou poznávají, a radostí, jakou z toho mají, a také svou absolutní závislostí na rodičích. Nepodléhají hloupému omylu dospělých, že je třeba podat výkon nebo se zavděčit, abychom si mohli nárokovat něčí lásku, ochranu a péči.
Dětská teologie je prostá. Na místě Božím je maminka a tatínek, a jestliže oni říkají, že nad nimi je Pán Bůh, pak to musí být pravda. Maminka a tatínek jsou všemohoucí, a i když tatínkovo mužstvo prohrálo ve fotbale proti pečovatelům, nijak to neprotiřečí jeho všemohoucnosti. Protože všechno může v Tom, který mu dává sílu (Flp 4,13). A stejně tak maminka je nevyčerpatelným zdrojem milosrdenství a útěchy, a byť jsme ji neposlouchali sebevíc, nakonec nás těší v jakémkoli soužení tou útěchou, jakou Bůh potěšuje ji (2Kor 1,4). A proto jsme byli na Velehradě. Aby rodiče obnovili své nadpřirozené
super-schopnosti. Měli celý týden na to, aby nějak zařídili, že se budou mít více rádi a že naše rodiny budou ještě báječnějšími a bezpečnějšími místy k plnému, pokojnému a pozoruhodnému životu.
I děti pro to přinášely oběti. Musely strávit dvakrát tři hodiny denně s pečovatelem, který jim napoprvé nemusel být po chuti. Například s bázeň budícím bradatým strejdou, kterého si rodiče vážili, protože je bohoslovcem, což ovšem dětskému uchu nic neříká. Ale poté, co kluci první den zarytě mlčeli a bedlivě pozorovali, zdali je onen dospělák opravdu spojencem rodičů nebo strašidelným vetřelcem, se přece jen prolomily ledy a při večerním hlídání o pár dní později už dovolili „pečounovi“, aby je uložil do postele a přečetl pohádku na dobrou noc. Dali mu svou drahocennou důvěru.
Bezelstnost dětí nespočívá v tom, že by nedokázaly bouchnout kamaráda, když brání oblíbenou hračku, nebo se vzteknout a zakřičet, když je něco naštve. Dětská ústa usvědčují dospělé z banality jejich vlastních myšlenek. Nadšení, s nímž čtyřletí rétoři opakují věty „Teď mě mušíte šichni pošlouchat!“, „Já se žblážním!“ nebo „Už toho mám plný žuby!“, je sice legrační, ale odhaluje prázdnotu našich pocitů a slov. Je otázkou, nakolik naše řeč a výchova dětské mravní prožívání prohlubují, nebo zplošťují.
Dětská spirituální teologie je ještě prostší. Dárek, který chtějí dát tatínkovi, kvítek, který chtějí utrhnout mamince, nebo touhu vyprávět rodičům o nějakém zážitku můžeme směle nazvat modlitbou. Stejně tak i pláč při loučení nebo radost při návratu. Modlitba není klábosením s Bohem, ani zbožným úkonem vůle, jak to často dospělí vykládají. Je to přirozená a spontánní vzpomínka na maminčinu náruč a tatínkovu laskavost uprostřed zápalu hry, na výletě plném jiných podnětů, anebo v návalu stesku.
Proto fandím rodině, že je mateřskou i základní školou teologie. Proto smekám před pracovníky Centra pro rodinu a sociální péči (včetně mnoha mladých dobrovolných pečovatelů), že tato Manželská setkání organizují a umožňují. Proto obdivuji všechny jejich účastníky, že jim osud vlastních manželství a rodin není lhostejný. A proto děkuji svým čtyřletým kamarádům Davídkovi, Dominikovi a Péťovi, že strčí do kapsy mnohé z mých učitelů na teologické fakultě.
bohoslovec Vojtěch
