NAD PŘÍSPĚVKY BIŘMOVANCŮ
NAD PŘÍSPĚVKY BIŘMOVANCŮ
Milí farníci/čtenáři, rád bych se s vámi podělil nad reakcemi biřmovanců, kteří během přípravy na přijetí svátosti biřmování odpovídají na různé dotazy, které během přípravy dostali nebo dostávají k zamyšlení a následné reakci. PKF
OTÁZKA: Vaše dítě nebo mladší sourozenec se vrátil(o) ze školy s pláčem, že se mu spolužáci vysmívali, že chodí do kostela.
Napište několika větami (i delšími), jak byste reagovali nebo co byste mu na to řekli.
ODPOVĚDI BIŘMOVANCŮ:
Dlouze jsem přemýšlel, jak bych na danou situaci reagoval a nejpravděpodobněji by to asi bylo takto: Zpočátku bych uklidnil svého mladšího sourozence popřípadě dítě (jestli se poštěstí) a poté bych si s ním začal o tom povídat. Vysvětlil bych mu, že chodit do kostela není žádná ostuda a pokud se mu děti za to smějí, tak moc rozumu nepobraly a časem když na to nebude nijak reagovat tak je to omrzí, protože ho chtějí jen vyprovokovat. F.
Nad tímhle jsem dlouho přemýšlela, co bych dělala, kdyby mi přišla domů má mladší sestra a řekla mi tohle. Už vím, že zabývat se tím, co si o mě myslí ostatní, je hloupé a pošetilé. A tak nejlepší řešení je si těchto posměváčků vůbec nevšímat, protože oni si časem najdou něco jiného a přestanou vás řešit. Přesně něco takového bych své sestře řekla. Z.
S tímto tématem jsem se nikdy nesetkal, jelikož jsem vyrůstal v křesťanské rodině a pohyboval se většinou mezi lidmi, kteří byli věřící, byli pokřtění a absolvovali sv. přijímání. T.
Na tuto otázku jsem si nechávala dostatek času a dost jsem dumala, co vlastně odpovím. Šikana, ať už slovní či fyzická je jedna z věcí, která se velice často neříká nahlas. Většinou se paradoxně oběti stydí o tomto mluvit, i přesto, že stud by měl přijít z druhé strany. Většinou to bývá tak, že právě šikanátor je ten, který si sám v sobě řeší problémy, i když se jeví jako velikán. V případě u náboženství, bych si myslela, že šikanující dítě si prochází rozporuplným obdobím a nahlíží k tomu, co slyší ve svém okolí. Určitě je těžké se vydat cestou opačnou než třeba rodiče natož jako dítě či dospívající. Šikana či vysmívání, ale i přesto zraňuje a v lidech zanechává kolikrát i doživotní stopy. Bůh a láska k Bohu by se neměla trestat (žádným způsobem ani vysmíváním). V první řadě bych zašla za učitelkou, která by se těmito problémy měla přednostně věnovat (to, ale bohužel občas nebývá východisko). Pokud by to nepomohlo, vysvětlila bych mému dítěti, co víra v Boha znamená a znova bych si s ním prošla, proč je pro nás důležitý. Jde mi to o to, aby nezačalo pochybovat a hledat chybu v sobě. Poté bych se obrátila na dítě, které se vysmívá a zkusila mu vysvětlit, proč není vhodné někoho odsuzovat. Nechtěla bych nikoho přesvědčovat a už vůbec bych nechtěla odsuzovat dítě, které k Bohu a křesťanství vedeno nebylo. Cílem by bylo, aby dítě pochopilo, že ani on není nikdy sám a může nalézt lásku v něčem či někom i v sobě samém, tak aby neměl zlost na ostatní, kteří měli to štěstí a lásku poznali. Nakonec bych se pomodlila za všechny děti, které nemají to štěstí a rodina jim neukázala boží lásku či klid božího chrámu a také za děti, které si procházejí šikanou či výsměchu.
„Pane, dej jim sílu, ať je tyto zkušenosti ještě více utvrdí v tom, že na této cestě nikdy nejsou sami.“ V.
Nejdříve bych si každopádně promluvil s dítětem, do jaké míry případně kolik spolužáků se mu vysmívá. Kdyby to byli jednotlivci, kontaktoval bych jejich rodiče. Kdyby se jednalo o větší skupinku, dal bych o tom vědět učitelce, v extrémním případě i řediteli školy a chtěl bych po nich, aby situaci kontrolovali a případně zasáhli. Zároveň bych o tom s dítětem mluvil, aby třeba nepropadlo depresi nebo něčemu podobnému. A.
Vysvětlila bych mu, že křesťanství je největší náboženství na světě.
Učí nás žít ve víře, úctě, skromnosti a lásce k ostatním lidem.
V.
