Skrytá hrozba pro katolictví

Na obzoru číhá vážná, až existenciální hrozba pro katolictví a skrývá se všude kolem nás. Docela dobře by mohla zdecimovat řady církve a možná to již dělá. Je zákeřně nebezpečná, protože převrací samotné základy katolictví.

Nemluvím tu o krizi se zneužíváním ani o nedostatku odvahy ze strany biskupů či o bující herezi, byť všechny tyto hrozby jsou opravdu strašlivé. Takovýmto problémům však církev čelila i v minulosti a překonala je, třebaže někdy se značnými ztrátami.

Mluvím zde o opravdu nové hrozbě – virtualizaci světa.

Svět se stal virtuálním. Tento trend sice vznikal desítky let, ale uzávěry spojené s covidem-19 tento proces završily. Snadno spolu komunikujeme pomocí SMS, sociálních sítí a chatování na Zoomu. Téměř každý produkt, který si kupujeme, nám může být doručen až ke dveřím. Dokonce i na mši svatou „chodíme“ on-line! U mnohých (většiny?) z nás se život odehrává spíš on-line než off-line.

Mnozí považují virtualizaci světa za vyložené dobro. Umožňuje větší propojení, víc volného času, větší přístup k informacím než kdy dřív. Má to jen jeden problém: je to v naprostém rozporu s vyváženým katolickým životem. Dokonce bych si troufl tvrdit, že to rozbíjí katolictví.

Pokud lze katolictví shrnout jedním slovem, pak výrazem „inkarnační“. Naše víra se zakládá na vtělení – Bůh se stal člověkem. Tím, že se stal součástí fyzického světa, Bůh pozvedl fyzický svět k sobě. Stejně tak důležité je, že Bůh fyzický svět učinil nástrojem, jímž se k němu dostáváme. Jinými slovy, katolictví je velice fyzické náboženství. K tomu, aby mohlo fungovat, vyžaduje „hmotu“: chléb, vodu, fyzický kontakt atd. Bez svátostí (a svátostin) se katolictví redukuje na úplně jiné – a falešné – náboženství.

Než budu pokračovat, dovolte mi věnovat se námitkám, které již slyším. Co poustevník nebo katolický vězeň svědomí v samovazbě? Říkám tu, že nemohou praktikovat katolictví, protože jim chybí fyzická „hmota“?

Samozřejmě že ne. Avšak extrémní povaha jejich života poukazuje na skutečnost, že opravdu představují výjimku, a nikoli pravidlo. O lidstvu platí základní pravda, že nás Bůh stvořil jako fyzické bytosti a že „není dobré, aby člověk byl sám“ (Gn 2,18). Bůh nás stvořil, abychom byli spolu. Utvořil také fyzický svět, jako žebřík, po kterém k němu stoupáme.

Digitální svět, který si tvoříme, však přímý mezilidský kontakt a interakci s fyzickým světem v podstatě odmítá. Už i před covidem jsme tu měli zombie s chytrými telefony – bezpočet lidí zírajících do obrazovek a denně donekonečna projíždějící příspěvky na sociálních sítích. Restrikce spojené s covidem-19 však náš sestup do virtuální země urychlily a mnozí se teď oné nemoci bojí natolik, že o fyzickou blízkost s druhými ani nestojí. Pro církev založenou na fyzických aspektech to představuje vážný problém, přičemž nabídky živě přenášených mší svatých a virtuálních konferencí ho jenom zhoršují.

Jak by katolíci měli na tento znepokojivý trend reagovat? Prosazováním inkarnačního, zacíleného života.

Za prvé je nutné, aby katolíci byli inkarnační. Potřebujeme znovuobjevit, že fyzické je kvalitativně lepší než virtuální. Nedávno jsem viděl upoutávku na „virtuální konferenci o teologii těla“. Tomu říkám paradox. Pokud se nad tím někdo nepozastaví, pak už nevím, co by ho zarazilo. Vždyť teologie těla nám má připomínat, jak je naše fyzické tělo důležité a že není jen doplňkem duše, nýbrž podstatnou součástí toho, kým jsme. Takže o tom budeme diskutovat na konferenci zbavené tělesné přítomnosti!

Oproti živě přenášeným mším svatým to je samozřejmě jen slabý odvar. Uvědomuji si, že mnoho farností se v maximální možné míře snaží přizpůsobit extrémním podmínkám. V příliš mnoha případech však mnozí kněží – a jejich farníci – našli v živě přenášených mších svatých příliš velké zalíbení.

Přinejlepším je taková mše svatá chabou náhražkou té, na níž mohou být členové těla Kristova skutečně přítomni u oběti kříže v nové podobě (nemyslím si, že by se apoštol Jan připojil na Kalvárii přes Zoom, i kdyby tehdy taková možnost existovala, byť Jidáš by to byl možná udělal). A v nejhorším scénáři vysílá signál, že fyzický svět – včetně fyzického světa svátostí – je druhořadý a „nepodstatný“.

Člověk je podobný i nepodobný jak andělům, tak živočišné říši. Jsme hybrid těla a ducha a pro naši existenci je zásadní, že obojí funguje dohromady. Na rozdíl od množství starých i nových herezí neodmítáme fyzický aspekt své přirozenosti, ale chápeme, že tělesné posiluje – nebo oslabuje – náš duchovní život. Stýkat se s dalšími katolíky v „reálném“ životě, fyzicky se účastnit mše svaté a přijímat Eucharistii, osobně mluvit s knězem při zpovědi – to vše jsou fyzické činnosti, které nás pomáhají vést k Bohu.

Za druhé, jako katolíci musíme žít s větším zacílením. Kdykoli někdo přijde s kritikou digitálního světa, je obviňován z příklonu nejméně k Amišům. Místo abych se proti těmto obviněním ohrazoval, odrazím se od nich. To, že Amišové odmítají techniku, je běžný omyl. Neodmítají ji, nýbrž se cíleně jako společenství rozhodují, zda je nová technologie celkově prospěšná, nebo ne. A zatímco jako katolíci nemusíme s jejich konečnými rozhodnutími souhlasit, jejich zacílený postoj bychom si měli osvojit.

Rozhodně nejsem odpůrce technického pokroku (další označení, s nímž se běžně operuje). Jako první zaměstnanec jedné z prvních firem poskytujících webhosting a jako spoluzakladatel jednoho z prvních registrátorů domén jsem se v devadesátých letech výrazně podílel na boomu internetových firem. V současné době působím jako redaktor internetového časopisu, k němuž si většina čtenářů zřizuje přístup na chytrém telefonu. Avšak můj dlouholetý vztah s technikou mi pomohl pochopit, že tady nejde o rozhodnutí buď / anebo – buď veškerou moderní technologii odmítnout, nebo nekriticky přijímat každou novou vymoženost, sotva se objeví.

Místo toho bychom se měli na určitý čas zamyslet, zda nás nová technologie – a to, jak ji budeme využívat – pomůže přibližovat k důvěrnému vztahu s Kristem a k budování jeho Božího království tady na zemi, nebo nás od toho naopak bude odvádět. Také bychom se měli ptát, zda nová technologie nevede k odhmotněné, a tudíž méně inkarnační existenci. Ano, moderní metody komunikace jsou pro společnost v mnoha směrech prospěšné – nicméně za určitou cenu.

Především za to platíme ztrátou přímého spojení. Místo abychom trávili čas tím, že si budeme před kostelem – nebo třeba po telefonu – povídat s jedním přítelem, posíláme rychlé, nahodilé zprávy desítkám známých. V tomto století pozorujeme, že prudce klesá počet lidí, kteří se hlásí k nějaké náboženské skupině, což se kryje s obrovským nárůstem virtuálních „komunit“ – a je možné, že tyto dva trendy spolu souvisí. Lehkovážně přehlížet cenu, kterou platíme za moderní technologie, může pro katolictví znamenat sebevraždu.

A samozřejmě tu je zjevný problém podřízenosti technologickým gigantům, vystupujícím stále více protikatolicky.

V podstatě si myslím, že by nás to mělo vést k novému zamyšlení nad dvěma hlavními aspekty moderního života: fyzickým shromažďováním se a používáním chytrých telefonů / sociálních sítí. Za prvé musíme odolat nutkání převádět všechny své kontakty do virtuálního světa. Hledejme způsoby, jak se fyzicky setkávat s širší rodinou, přáteli a dalšími farníky. Nedávno jsem dostal otázku, co mohou katoličtí rodiče dělat pro to, aby jejich děti zůstaly katolíky, a jako první mě napadlo trávit čas – reálně, nikoli virtuálně – s dalšími katolickými rodinami. Tyto vztahy posilují vděčnost za Reálné, což vede k hlubší vděčnosti za Zdroj veškeré skutečnosti.

Za druhé musíme vážně a naléhavě přehodnotit svůj vztah k sociálním sítím, zejména to, jak je používáme na chytrých telefonech, které nosíme neustále při sobě. Kolik z nás si stěží najde čas na modlitbu, zato několik hodin denně prochází na svém chytrém telefonu příspěvky na sociálních sítích? I kdyby technologické giganty podporovaly katolické hodnoty, průměrný čas trávený u jejich produktů výrazně převyšuje jejich hodnotu pro většinu z nás. Místo abychom procházeli Facebook, potřebujeme věnovat víc času hledání Boží tváře v jeho Knize, Písmu svatém.

Neznamená to nutně, že musíme veškerá sociální média zavrhnout (byť pro někoho by to opravdu znamenat mohlo). Náš nezdravý vztah k sociálním sítím by bylo možné napravit jednoduše tak, že bychom si je odstranili z chytrých telefonů a používali je pouze na osobních počítačích. Třeba bychom mohli popřemýšlet i o (uf!) „hloupém“ telefonu. Takovéto kroky nám pomohou jejich používání ovládat, místo aby tomu bylo naopak.

Inkarnační, zacílený život není snadná cesta; ve skutečnosti je dnes téměř všechno v naší společnosti nastaveno proti tomu, abychom se po ní vydali. Katolíci však byli vždy voláni k tomu, aby šli proti proudu, a vydat se touto nevyšlapanou cestou by mohlo znamenat žít autenticky katolický život v kultuře, která toto svědectví zoufale potřebuje.

Eric Sammons
Přeložil Alena Švecová

21. 07. 2021, Crisis Magazine / RC Monitor 14/2021

čerp. ze stránek: https://rcmonitor.cz/