VÁNOCE TROŠKU JINAK
VÁNOCE TROŠKU JINAK
Od malička mě rodiče brávali do kostela, jezdili jsme společně na poutní místa, takže jsem se často pohybovala v prostředí plném duchovních podnětů. V posledních letech chodím na mši svatou i v týdnu. Mám přečtenou Bibli, nějakou duchovní literaturu. Přesto se mi v poslední době nedařilo uvědomovat si Boží přítomnost ve svém životě. Myslím si, že jde o celoživotní úkol – nepřestávat hledat Boží tvář. Je to tak trochu cesta do neznáma, do fantazie a snů, protože Boha žádný člověk nikdy neviděl. Je to ponoření se do ticha, do sebe, jde o velmi niterní záležitost.
V této uspěchané době jsem se připojila k proudu lidí, kteří často chodí po ulici a koukají do mobilu, který jim neustále vrní. Nebo jen jdou a v duchu už jsou o několik minut či hodin dál- co všechno je třeba ten den ještě zařídit, udělat, kam je třeba zavolat a zajít, co do zítřka rozhodně nepočká... Abych aspoň trošku utekla od hluku tohoto světa, měla jsem občas v uších puštěnou relaxační hudbu nebo zvukovou nahrávku modlitby růžence, který jsem se takto během cesty do práce modlila. K čemu taková nesoustředěná modlitba ve spěchu byla dobrá? Netuším. Možná pro ten pocit, že jsem něco ten den pro Boha udělala? Splnila jsem si předsevzetí více se modlit? Byla to jen povinnost nebo v tom byla skutečná láska k Bohu?
Během letošních vánočních svátků jsem se zamýšlela, jak je možné, že mi zevšedněly obrazy, sochy v našem kostele, setkávání se stále stejnými lidmi, navštěvujícími bohoslužby. Důvěrně známé texty, které se stále opakují. Mohou mě ještě něčím překvapit nebo oslovit? Jak je možné, že jsem se za ty dlouhé roky stala slepou vůči Boží přítomnosti všude kolem mě, vůči jeho láskyplným dotekům, hluchou k tomu, co mi chce právě dnes říct? Seděla jsem v lavici na „svém“ místě a snažila se tentokrát dívat na jesličky trošku jinak, než v předchozích letech. Ptala jsem se v duchu sama sebe: „Co vlastně vidím? Dítě ležící na seně v dřevěném krmítku pro zvířata? Nebo skutečného Božího Syna? Co tohle DÍTĚ pro mě vlastně znamená? Vnímám nějak Jeho působení ve svém životě?“ Byly to překvapivě náročné otázky. Odpovědi na ně vyžadovaly čas a ten dnes lidé moc nemají. Po další mši svaté jsem šla kolem lidí, především starších žen, ale i mužů, se kterými se každý den v kostele potkávám. Zadívala jsem se do jejich tváře a najednou jsem neviděla jen známé tváře. V jejich laskavém pohledu a úsměvu jsem poznávala lásku Panny Marie, se kterou se jistě dívala na všechny, kteří přišli jejího Syna přivítat na tomto světě. Betlém a obrazy v našem kostele jako by pomalu ožívaly a mluvily ke mně, zvaly mě blíž. Toto zamyšlení mi připomnělo, že dívat se a vidět jsou dvě různé věci, stejně jako poslouchat a slyšet.
V nedávné době jsem slyšela přednášku na téma Spiritualita v životě křesťana a zazněla tam zajímavá věta: „Aby byla možná zkušenost Boha ve všedním dni, je nutná reflexe zážitků. Přejít od množství zážitků k hlubokým zkušenostem a v nich k osobnímu přístupu k Bohu.“
Mnoho kněží zdůrazňuje, jak je důležité večerní zpytování svědomí. Projít si celý den, zhodnotit, co jsem viděla, slyšela, koho jsem potkala. Co se mi povedlo a co jsem pokazila. Přiznám se, že toto byl pro mě vždycky nadlidský úkol. Zvláště po narození dětí. Najít si čas večer, kdy jsem vyčerpaná, ještě na zpytování svědomí, to se mi bohužel nikdy nedařilo. Pomodlila jsme se s dětmi a usínala jsem většinou už u osobní modlitby. Zamyslela jsem se, proč by pro mě reflexe zážitků dne mohla být vlastně důležitá? Možná proto, abych lépe pochopila, proč se mi všechno děje a co nebo kdo mě na mé cestě vede? Často jsem duchovní zážitky probírala (reflektovala) se svou sestrou. Chápala mě, rozuměla mi a sama mi předávala své zkušenosti, což nás vzájemně obohacovalo. Nebyl by právě toto dobrý důvod, zkusit to denně na pár minut sama s Bohem? Ježíš přece také každý večer odcházel na horu, aby byl se svým Otcem. Možná je načase se o takové zkušenosti a postřehy začít dělit i s dalšími lidmi. Nedělali to podobně první křesťané, aby se vzájemně posilovali ve víře?
K. Rahner napsal: „Zbožný zítřka bude „mystikem“, někým, kdo něco „zakusil“ nebo nebude vůbec...“
Nejsou právě Vánoce časem, kdy můžeme začít zase znovu?
V.Dudová
