9. ZA TAJEMSTVÍM BIBLE - ÚDOBÍ RANÉ CÍRKVE
ZA TAJEMSTVÍM BIBLE - ÚDOBÍ RANÉ CÍRKVE
Ranou církev tvořili lidé nejrůznějších národností a společenských vrstev. V době seslání Ducha svatého o letnicích byli v Jeruzalémě zbožní židé ze všech národů na světě. Mezi shromážděnými vyznávajícími židovskou víru byli také Řekové. Mezi nimi a palestinskými židy vládla již dlouho nedůvěra, ba dokonce nepřátelství. Ti, jejichž obrácení bylo výsledkem úsilí apoštolů, byli proměněni a sjednoceni křesťanskou láskou. Navzdory dřívějším předsudkům spolu žili svorně a měli všechno společné. V Bibli ve Skutcích apoštolů ve 4. kap. od 34. verše máme zprávu, „že nikdo mezi nimi netrpěl nouzí,“ a dále je zde popsáno, jakým způsobem byly jejich potřeby naplňovány. Věřící, kteří měli peníze a majetek, ochotně přinášeli své dary, aby pomohli druhým v tísni. Někteří Řekové si však začali stěžovat na židy kvůli údajnému zanedbávání řeckých vdov při každodenním rozdělování pomoci. Církev se neustále zvětšovala a přírůstek členů kladl stále větší nároky na ty, kdo za ni zodpovídali. Apoštolové museli nyní učinit důležitý krok a zavést v církvi řád odpovídající evangeliu. Ten spočíval v přenesení některých povinností, jež až dosud plnili sami, na další spolupracovníky. Svolali proto všechny učedníky, aby pod vedením Ducha svatého vypracovali plán, jehož cílem bylo lepší uspořádání poměrů v církvi. Nastala doba, kdy byli duchovní vůdcové církve zproštěni povinností rozdělovat dary chudým a jiných podobných úkolů a mohli se více věnovat hlásání evangelia. Řekli: „Bratři, vyberte si proto mezi sebou sedm mužů, o nichž se ví, že jsou plni Ducha a moudrosti, a pověřme je touto službou. My pak budeme i nadále věnovat všechen svůj čas modlitbě a kázání slova.“ (Sk 6,3.4.) Tak bylo zvoleno a slavnostně odděleno sedm mužů k diakonské (jáhenské) službě. Byl zvolen Štěpán, Filip, Prochor, Nikánor, Timón, Parmén a Mikuláš z Antiochie.
Pověření sedmi osob s dohledem nad určitou oblastí díla se stalo pro církev velkým požehnáním. Tito služebníci, na jejichž hlavy apoštolové vložili své ruce, pečlivě dbali na potřeby jednotlivců, zvláště chudých, i na všeobecné zájmy církve.
Uspořádání církve v Jeruzalémě mělo být vzorem pro uspořádání církve všude tam, kde učedníci získávali lidi pro poselství evangelia. Když se v pozdější době raného křesťanství připojovaly k církvi v různých částech světa početné skupiny věřících, uspořádání církve se dále zdokonalovalo, aby byl zajištěn pořádek, systém a jednotné působení.
První křesťanský mučedník
Štěpán, hlavní ze sedmi diakonů, byl velmi zbožný a hluboce věřící muž. Přestože byl rodilý Žid, hovořil řecky a znal řecké zvyky a obyčeje. V Božím díle byl velmi zdatný a neohroženě vyznával svou víru. Učení rabíni a učitelé zákona se s ním pouštěli do veřejných diskuzí, protože byli přesvědčeni, že nad ním snadno zvítězí. „Nebyli však schopni čelit Duchu moudrosti, v jehož moci Štěpán mluvil.“ (Sk 6,10.) Nejenže mluvil v moci Ducha, ale bylo zřejmé, že znal dobře proroctví a byl zběhlý ve všech otázkách Zákona. Obratně hájil pravdy, které zastával, a snadno své protivníky přemáhal. Když kněží viděli, jaká moc provází Štěpánovo kázání, zmocnila se jich krutá nenávist a rozhodli se, že ho zabijí, a tak umlčí jeho hlas. Přestože si byli vědomi, jaké následky může mít jejich jednání, zmocnili se Štěpána a odvedli ho před veleradu k výslechu.
Z okolních zemí byli povoláni před veleradu vzdělaní židé, aby vyvrátili tvrzení tohoto vězně. Byl zde i Saul z Tarsu, jenž hrál v procesu proti Štěpánovi důležitou roli. Použil veškerou svou výmluvnost, a tak se snažil přesvědčit lid, že Štěpán káže klamné a nebezpečné učení. Narazil v něm však na člověka, který jasně chápal Boží záměr, že evangelium je třeba hlásat všem národům. Ve své obhajobě hovořil o dějinách vyvoleného Božího lidu a důkladně prokázal znalost židovské bohoslužby a jejího duchovního významu. Zopakoval také Mojžíšova slova, kterými předpovídal Mesiáše. Vyznal svou věrnost Bohu a židovské víře. Rovněž zdůraznil, že Zákon, v němž hledali židé svou spásu, nedokázal ochránit Izrael od modlářství. Po těchto slovech byli kněží zlostí celí bez sebe. Štěpán si v jejich tvářích přečetl svůj osud. Upíral zrak na otevřené nebeské brány. Pak vítězoslavně zvolal: „Hle, vidím nebesa otevřená a Syna člověka stojícího po pravici Boží.“ (Sk 7,56.) Jeho pronásledovatelé si zacpávali uši, aby neslyšeli taková slova, s hlasitým křikem se na něj vrhli „a hnali ho za město… Když Štěpána kamenovali, on se modlil: Pane Ježíši, přijmi mého ducha!“ Pak klesl na kolena a zvolal mocným hlasem: „Pane, odpusť jim tento hřích!“ To řekl a zemřel. (Sk 7,59.60.) Nad Štěpánem nebyl vynesen právoplatný rozsudek. Římské úřady za úplatek tento případ dále nevyšetřovaly.
V době Štěpánova výslechu a smrti se zdálo, že Saul z Tarsu propadl fanatickému šílenství. Dál pokračoval v pronásledování Boží církve, dál pátral po věřících a zatýkal je v jejich domech. Horlivost, s jakou pronásledoval věřící, naháněla křesťanům hrůzu.
Po Štěpánově smrti byl Saul s ohledem na své zásluhy v tomto případu zvolen členem velerady. Po určitou dobu byl mocným nástrojem, který bojoval proti Božímu Synu. Avšak tento neústupný pronásledovatel, který se snažil zničit církev, se brzy zapojil do jejího budování. Bůh si vyvolil Saula, aby nahradil umučeného Štěpána, aby kázal Krista, trpěl pro jeho jméno a všude šířil zprávu o jeho spasení. Štěpánova smrt byla pro ranou církev bolestnou zkouškou. Měla však za následek obrácení Saula, jenž nedokázal zapomenout na mučedníkovu víru, houževnatost a na slávu, která vyzařovala z jeho tváře.
Církev s velkou péčí shromáždila vzpomínky na ty, kteří šli až do krajnosti, aby dosvědčili svou víru. Dějiny církve nejsou jen dějinami těch statečných křesťanů, kteří celý život věnovali pro Krista nebo své bližní, ale jsou dějinami i těch, kteří ve víře selhali nebo od víry odpadli.
av
Použitá literatura: Ekumenický překlad Bible
E.G.Whiteová: Poslové naděje a lásky
Příště: Obrácení Saula-Pavel, karatel evangelia, učitel národů
