JSI S NÁMI NA KAŽDÉ CESTĚ

V září jsme se s dětmi v hodinách náboženství vydali na dlouhou, dobrodružnou, ale i náročnou cestu objevování Boží lásky.

Pamatuji si dobu, kdy jsem se jako malé děvče chystala s rodiči na nějaký delší výlet. Těšila jsem se několik dní předem na společně prožité chvíle, na pěkné nové místo a milé setkání s tamními lidmi. Přemýšlela jsem, co si na výletě koupím a jaké dobroty budu mít v batůžku zabaleny. Noc předtím jsem kolikrát nemohla ani dospat. Znáte také ten pocit, kdy se na něco opravdu moc těšíte? Jako by noc neměla konec a byla mnohem delší, než obvykle. Ale sluníčko vždycky nakonec vyjde. Den, na který jsem se tolik těšila, utekl naopak velmi rychle. Večer toho dne jsem v posteli přemýšlela, zda to nebyl jen sen.   

Když jsme v dobré společnosti, s rodinou nebo s kamarády, se kterými je nám dobře a děláme věci, které nás baví a těší, den uteče, ani nevíme jak.

V hodinách náboženství také často slyším – „To už je zase konec? To bylo mnohem kratší než matika. Nemůžeme tady ještě chvíli zůstat?“ J

První hodinu jsme měli před tabulí opřen obraz Ježíše a Panny Marie. Ne proto, že bychom snad nikdy podobný obraz neviděli, ale abychom si připomněli, kdo je s námi nejen v každé hodině náboženství, ale na každé naší cestě a všude tam, kde zrovna jsme- do školy a ze školy domů, během cesty do kostela, je s námi na procházce, na výletě, když si hrajeme s kamarády, i když jdeme večer spát. Ať už se nám ten den povedl a potěšili jsme někoho blízkého, nebo ten den za moc nestál a pokazili jsme toho víc, než obvykle. Na každé cestě a v každé době je s námi Bůh. Nikdy nás neopouští. Je na začátku a na konci všeho. Dal nám rozum, abychom dříve či později přišli na to, že vše, co máme, pro nás z veliké lásky stvořil - malinké zrnko obilí, vodu, slunce, stromy, i nás lidi. Svěřil nám také schopnosti, abychom všech těchto darů využili k dobru pro sebe a všechny na této planetě. Abychom si uměli upéct chléb, vypěstovat zeleninu a ovoce nebo třeba postavit dům a ohřát se v teple.

Vysvětlili jsme si také, proč si vzájemně dáváme křížek na čelo na konci každé hodiny a proč nám jej dává kněz po mši svaté a rodiče nebo blízcí, když odcházíme. Je to určitý druh modlitby, kterou vyprošujeme tomu, komu křížek dáváme, Boží ochranu a požehnání, kamkoli půjde. Tento drobný úkon znamená víc, než si vůbec dokážeme představit. Neměli bychom jím tedy šetřit.  

Naše malé a milé společenství v hodinách náboženství není jediným místem, kde se s Bohem můžeme setkávat a cítit dobře.

„Bože, vše kolem nás vypráví o Tobě. Děkujeme ti, že nás máš tolik rád a jsi s námi na každé naší cestě.“

Věra Dudová, katechetka