Krásné nedělní odpoledne…
Krásné nedělní odpoledne…
První prázdninové nedělní odpoledne mi přineslo nevšední zážitek. Možná i všem těm, kteří byli na benefičním koncertu v našem kostele sv. Martina, který připravil a zorganizoval mladý muž Šimon Koska. Když jsem se chystala na koncert, říkala jsem si, kdo ví, co hoši zorganizují, neboť oni – tedy myslím sourozenci Koskovi (chlapecká část rodiny) – vždycky něčím překvapí. Byla jsem plná očekávání, co to bude. A že také bylo.
Ruch kolem kostela mi naznačoval, že to bude asi jiné, výjimečné. Mladí lidé, tedy muzikanti, se scházeli na farním dvoře a bylo jich čím dál více. To už mi ukazovalo, že půjde o něco většího. K mému údivu byl kostel kolem 16. hodiny skoro plný. Jsem ráda, když je v našem chrámu při koncertech hodně lidí, evokuje mi to dolnobenešovskou pospolitost, jsem jaksi vnitřně pyšná na to, že patřím právě tam. Mám dobrý pocit. Jako bychom se na něčem společně podíleli, záleží nám na tom. A pak to začalo.
Příjemný úvod nám obstaral náš pan farář. A jak už je u něj zvykem, příjemně nás naladil. Mě osobně tedy velmi, neboť jsem mohla přemýšlet o mnoha významovém slovu „brána“ v širším kontextu. I přesto, že tento koncert, nebo lépe řečeno jeho výtěžek, měl přispět k zaplacení vstupní brány, jak nám posléze oznámil Šimon Koska. Já si v kostele pod pojmem brána představuji třeba bránu k nebesům, nebo bránu do lidského nitra. Toto slovo má pro mě hluboký duchovní rozměr. Celý koncert moderoval jeho „stvořitel“ Šimon Koska. Velmi lehce, neformálně, mile. Ke každému hudebníkovi něco řekl, čímž je nám velmi přiblížil. Také si mohl dovolit nějaké pikantnosti, protože to většinou byli jeho kamarádi z konzervatoře, kde mimo jiné – při všech studiích, které zvládá – letos odmaturoval.
Skladby měl poskládány tak, aby vše mělo vzestupnou tendenci, abychom my všichni byli neustále překvapováni. Také mě velmi mile překvapil Kryštof Koska, jako dirigent. A to bude teprve příští rok maturovat na konzervatoři v Brně. Od pěti hudebníků – violoncellistů – jsme se postupně dostali až k tělesu, které čítalo hodně přes třicet lidí, vesměs mladých, i když se objevily známé tváře bývalých pedagogů ZUŠ z Hlučína.
Všichni hráli tak lehce, šťastně, sledovali dirigenta a šibalským úsměvem dávali i mu najevo, jak je dobrý. Termín koncertu byl, jak je vidět, zvolen velmi dobře, protože všichni mají po zkouškách, čili ještě všechno umí a mají vidinu dvouměsíčního volna v podobě prázdnin. A to všechno přispívá k tomu, že si můžou říci: „teď jsem tady a budu hrát jen pro vás.“
Cítila jsem se úžasně, emoce mnou cloumaly, především při připomnění si, že někteří byli ještě před nedávnem žáky naší školy, takže je znám prakticky od první třídy. Znovu jsem si uvědomila, co dokážou mladí lidé, mají-li v dětství vedení po cestě s jasným směrem, dohlédnutím na maják a návratem do svého hnízda. Koncert gradoval skladbou Ludwiga van Beethovena Egmond Op. 84. Dlouhý potlesk vynesl i přídavek. Kolik pozitivní energie, úsměvů a radosti nám toto hudební mistrovství mladých lidí dalo. Otevřeli jsme svá srdce, otevřely se brány emocí a společná radost naplnila chrám. Nádherný kulturní a duchovní zážitek. Děkuji jménem všech, zejména pak organizátorům a „stvořitelům“ této události.
PS: Po koncertu byli všichni pozváni na farní dvůr, kde se ještě hrálo a bylo něco k zakousnutí a k pití. Tam už jsem nebyla, takže pouze z doslechu. Sedělo se až do 22 hodin, někteří až přes půlnoc. Prý bylo vybráno kolem deseti tisíc korun. Pro mne to byl DEN KULTURY v Dolním Benešově.
Marie Sovíková
