MANŽELSKÁ SETKÁNÍ 2016 –VELEHRAD

(Pečovatelé se starají o děti)

V sobotu 8.7 v ranních hodinách jsme nasedli do bílé "limuzíny" a vyrazili na cestu směrem k Velehradu. Na to, že řidič byl jen KUCHAŘ a žádný „profík“, naše cesta byla hladká a skoro bez problému. Po cca dvou hodinách jsme dorazili na místo a lidé nás tam přivítali doslova s otevřenou náručí. Všichni byli neskutečně milí a vstřícní a hned se nás ujali a ukázali, kde co leží a jak to tam chodí. Už první den odpoledne jsme se my PEČOUNI (mladí lidé, kteří se dobrovolně starají o děti manželů na MS) seznámili s dětmi, o které jsme se měli celý kurz starat a opatrovat je jako oko v hlavě, aby si rodiče mohli v klidu vyslechnout přednášky o manželství a soužití s partnerem v něm, užít si společenský večer a nakonec i obnovu manželského slibu.

Všichni jsme se snažili, aby se děti ani minutku nenudily a co nejvíce se zabavily. Naskytlo se hned několik možností, jako je herna, procházky, filmy, krmení kačenek na rybníku nebo hraní si na hřišti. Hlídalo se občas i večer, takže jsme strávili praktický celý den se svými svěřenci a mohli si vyzkoušet jaké to je být rodičem nanečisto. Já osobně jsem to poznala, když jsem hlídala tři sourozence, když jsem jednomu oblékla botičky, druhý chtěl mezi tím chvilku ponosit v náručí a třetí do toho potřeboval udělat pití. Než jsem se však stačila vrátit k tomu prvnímu, měl ty botičky zase sundané J.

(Děti píší vzkazy pečovatelům)

 Kromě těchto povinností byla pro nás připravená i zábava, a to ve formě volejbalového a fotbalového zápasu, společných her a filmů, návštěva cukrárny nebo prohlídka baziliky. Samozřejmě nechyběla ani duchovní část v podobě mší svatých, adorací a také společných modliteb, kde si každý z nás jistě mohl prohloubit svou víru a mohl chvilku popřemýšlet nad vším, co ho trápí.

Za těch pár dní se z nás vytvořila super parta plná úžasných lidí, sama jsem potkala několik lidiček, se kterými jsem si povídala sotva 5 minut a už jsem měla pocit, že se známe celý život. Poslední páteční večer na nás ale přišel smutek, všichni jsme se začali už loučit se svými novými přáteli, ale i dětmi, které nám za ten týden neskutečně přirostly k srdci, a to tak, že nám ukáplo i pár slziček. V sobotu ráno se všichni začali rozjíždět do svých domovů, nabití optimismem a radostí z toho, že tu mohli být. Byl to opravdu mimořádný týden a nezbývá nic jiného než děkovat Bohu, že něco takové nám vůbec dopřál.

AK