Pěší pouť do Hrabyně
Pěší pouť do Hrabyně
V neděli 14. srpna jsme se někteří farníci z Dolního Benešova poprvé odhodlali organizovaně za naši farnost vyrazit na pouť do Hrabyně pěšky. Co nás k tomu vedlo? Nemůžu mluvit za ostatní, mě k tomu vedla nejen nabídka pana faráře, ale i pokyn mé manželky (a jsou rozhodnutí, nad kterými se nepolemizuje J). Bláhově jsem svou účast na pěší pouti přislíbil, vůbec mi nedošlo, že nedělní dopoledne trávím fotbálkem na Kolovratě, oběd tuto neděli, že bude u rodičů manželky a ještě k tomu slavnostní, odpustový (manželka je původem ze Smolkova a ten patří z hlediska církevního zatřízení k farnosti Hrabyně). A jak to celé dopadlo?
Sešlo se nás u kostela v DB 22 poutníků. S výjimkou jednoho (neumí ještě chodit, tak se nechal vézt kočárkem a někteří z nás mu to již po pár krocích začali ve skrytu duše závidět) jsme šli všichni pěšky. Tedy já mu záviděl hodně. Nohy mě bolely z dopoledního fotbalu a slavnostní oběd byl nejen výborný ale i vydatný.
Po krátké modlitbě a požehnání na cestu v našem kostelíku jsme chvilku po druhé hodině odpoledne vyrazili. Počasí nám přálo až moc, protože sluníčko ne a ne zalézt za mrak, ale zkratka kolem rybníka ve stínu stromů byla velmi osvěžující. Lávkou přes potok jsme dorazili ke štěrkovně, podél její hráze pak k silnici vedoucí k Háji. Prošli jsme Smolkovem a už jsme si znovu užívali chladnějšího vzduchu v lese lemujícího Hrabyni.
Příjemná cesta umožnila pomodlení se růžence za trošku udivených pohledů cyklistů. O to hlasitěji jsme se však modlili. A nejvíc vykulení byli řidiči na kruhovém objezdu před Hrabyní. Takovou organizovanou pochodující skupinu na kruhovém objezdu zřejmě ještě nezažili.
Do Hrabyně jsme dorazili těsně po čtvrté hodině. Většina z nás využila chvilku času přede mší k prohlídce pouťových stánků a jiných světských atrakcí, ale kolem půl páté již jsme usedali do lavic rychle se plnícího kostela Nanebevzetí Panny Marie v Hrabyni. Mši svatou letos sloužil Haťský pan farář Bartlomiej Blaszka. V lavicích pak bylo k zahlédnutí mnoho Dolnobenešovkých i Zábřežských poutníků, kteří dorazili i autobusem a automobily.
Kolem půl sedmé, po mši svaté, jsme se s Hrabyní rozloučili. Drtivá většina pěších poutníků využila na zpáteční cestě volných míst v autobusu, tři stateční a odhodlaní poutníci vyrazili pěšky i domů. Žádné úlevy, když pěší pouť, tak pěší pouť. Počasí bylo mnohem příjemnější, z kopce to šlo vlastně samo, nálada nás
tří poutníků výborná (ten pohled z Liščí hory na naše městečko je opravdu nádherný a procházka v zapadajícím slunci taky) a odměna U Supa? Báječná, mňam, já jsem si dal hned dvě.
Bohudíky za tak příjemně a bohulibě strávené nedělní odpoledne. Občerstvilo nejen moji duši, ale i tělo. A vzal jsem si z toho všeho i jedno ponaučení, a to, že ta moje manželka to se mnou myslí dobře. Příští rok snad půjdeme pěšky zas, stálo to opravdu za to.
HH
