Vděčnost a pokora
VDĚČNOST A POKORA
V sobotu 3. září 2022 jsme v Dolním Benešově děkovali za úrodu zemskou. Hostem letošních dožínek byl místoděkan P. Jan Szkandera, z farnosti Kravaře.
"Dovolte mi pár myšlenek k dnešním dožínkám. Co vlastně dnes slavíme? Děkovali jsme někdy za vodu? Bez vody není život. Není to dar? Ty nejpodstatnější věci jsou nám dány darem. Darem jsme dostali život, zdraví, zrak, pohyb, vzduch k dýchání... to jsou tak obrovské dary. Nikde to nekoupíme. Doprovází nás vděčnost a pokora? To je oslava - vděčnost a pokora. To není jen oslava dnes, při této mši, ale celý náš postoj k životu.
Jak znělo v dnešním čtení: "Když se ti bude dařit, dej si pozor, aby tvé srdce neztučnělo pýchou..." Když budeme mít dostatek, dejme si pozor, abychom neztratili vděčnost a pokoru. Slavíme dožínky, ale není to jen oslava nás samotných, našeho umu? Kde je ta pokora a vděčnost? Klekneme si každý den a děkujeme za to, že se nám na zahrádce nebo na poli urodilo? Že jsme mohli prožít tento den? Vždyť každý samotný den je přece velkým darem.
Ani naše schopnosti nejsou ničím jiným než darem. Za každým darem stojí dárce. Kdy jsme naposledy Bohu poděkovali za schopnosti, které nám dal? Kdy jsme ho odprosili, že své schopnosti využíváme třeba ledabyle? Nebo se jimi naopak ještě chlubíme? Co vlastně slavíme, nebo koho?
Vidět jen chleba, ale nevidět dárce, to je zoufale málo. Děláme, jako by nám dar samozřejmě patřil. Dar je dar, nedělejme si na něj nárok. Na to podstatné v životě, z čeho žijeme, absolutně nárok nemáme, to je dar. Dar mohu jen přijmout, děkovat za něj a žít z něj. To je síla - vděčnost a pokora. Ne- nárok a pýcha, ale vděčnost a pokora. Zřejmě v tomto tkví krize společnosti a nás samotných. Jádrem křesťanství je totiž DAR a VDĚČNOST, byli jsme spaseni zadarmo, Boží milostí. Máme mít radost: "Mohu žít to, co jsem dostal a nezasloužím si to!"
Jde spíše o krizi vděčnosti, než o krizi víry. Když bude vděčnost, my objevíme dárce, my objevíme také víru. Ale když není vděčnost, tak se neobjeví nic.
Asi každý z nás velmi dobře zná modlitbu Otče náš, učíme ji i děti a v ní se modlíme: "Chléb náš vezdejší dej nám dnes." Tuto větu můžeme říkat, ale až poté, co jsme uznali dárce - tedy: "Otče náš! Ať je veliké tvé jméno! Ať tvé myšlení a království se šíří i ve mě a tvá vůle ať se stane mou vůlí," až poté přichází a je skutečně pravdivé - chléb náš vezdejší dej nám dnes. Bez toho počátku - Otče náš, přijď království tvé... bez toho to visí jen ve vzduchu. Dej... a kdo nám to má dát? Jenom já sám?
Oslavujeme také dar lidské práce? Bůh stvořil svět a my ho dotváříme svou prací a umem. Ale naše práce není tou nejpodstatnější. Bez dárce bychom neuměli a neměli co tvořit. Při dožínkách oslavujeme také schopnost se dělit s ostatními. Umíme si odříct a podělit ses těmi, co nemají?
V modlitbě Otče náš se modlíme: "Chléb náš "vezdejší" dej nám dnes". Vezdejší - znamená v překladu "nadpodstatný" chleba. Je tady tedy ještě jiný chléb, který je nad tím chlebem, který denně jíme, a tím je svaté přijímání. Bůh nám chce dát svým tělem život věčný, oslavujeme to, že máme takovou možnost a dar? Někdy v tom možná pokulháváme. Do kostela někdy pro ten dar ani nepřijdeme. Možná po tomto daru ani netoužíme. Nebo nemocní nechtějí obtěžovat kněze, nezavolají, ale proč obtěžování? Vždyť je to jedna z největších radostí, když se živíme samotným dárcem.
Bože, v pokoře ti děkuji za dary, které nevidím jako dary a dej mi touhu po daru života věčného."
místoděkan P. Jan Szkandera
fotografie zde:
