Vzácné chvíle
Vzácné chvíle
Dovolte mi, abych se s vámi podělil o jednu radost, kterou mívám tehdy, když vidím a potkávám rodiny, které spolu cestují. Že si na výlet udělají čas, že tím dávají najevo svou sounáležitost a vůbec – že je to prostě pro mne vzácnost.
V jedné farnosti, kde jsem sloužil, žili muž + žena + děti. Rodiče dětí nebyli sezdáni, a na mou otázku, proč se nevezmou, pronesli pouze jakousi neurčitost. Nakonec, co je farářovi do toho, že? Jen ať křtí, dovede děti k přijímání a o víc se nestará.
Při jednom rozhovoru muž říká přítomným osobám: „Moje manželka mi pověděla…“ Zbystřil jsem a chtěl jsem muži popřát hodně štěstí v manželství, které asi mezitím na úřadě nebo jinde uzavřeli. On se však ohradil: „Ne, my nejsme svoji. Ale já tak té mojí říkám. Pane farář, tak teď jste mě dostal“ a smál se přitom. Bylo mi trapně, zda to nevzal nějak špatně, ale evidentně mu to moc nevadilo. Vždyť dnes je lepší v mnoha oblastech raději mlčet, protože spousta věcí, které lidé prožívají, je jiná, spousta věcí má nový (i když nelogický) význam. Čekám například na sdělení maminky mladého muže, který má známost se sličnou slečnou, že řekne: „Ten můj synek má děvče“ (nebo známost nebo slečnu), ale už dlouho jsem se nedočkal. Synek má totiž přítelkyni, se kterou je sice třeba ve stavu nepřátelství, ale však pro jedno kvítí slunce nesvítí…
A aby těch absurdit nebylo málo, představte si například jinak poskládanou hierarchii vztahových hodnot: někdy ve 20.století – známý, kamarád, přítel, a proti tomu ve 21.století – přítel, kamarád, známý. A už dost úvah. Zpět k úvodnímu tématu. Mám velkou radost z možnosti vnímat život rodin, i když má svá těžká období. A děkuji, že mohu občas nějaký výlet s rodinami prožít. Jaké to na samotném výletě bylo, to vám sdělí účastníci sami.
PKF
Výlet do (Zlatých) Modrých hor
V pátek ráno jsem šla do školy, že až přijdu domů, pojedeme s bráchovými spolužáky a jejich rodinami na víkend do Zlatých Hor. Odpoledne jsem však zjistila, že pojedeme do hor Modrých, které jsou na jižní Moravě. V Jeseníkách napadl sníh a nešla tam elektřina.
Jako první jsme do Bořetic dojeli my. Chalupa byla krásná, stará a oranžová. Za námi pak dorazila E. s bráchou a se svými rodiči. Když jsem se vyspala, tak po procházce přijel pan farář s ostatními. Po dobrém obědě v restauraci Mlýn jsme vyrazili na Kraví horu, kde byla rozhledna (viz. obrázek). Trošku jsem se bála, protože se to tam houpalo. Pak jsme šli na další kopec, kde byla boží muka a spousta květin. Po večeři jsme šli do vinného sklepa, kde mi to trochu smrdělo. Na další den jsme šli do bořetického kostela. Po mši jsme se sbalili a jeli do Vrbic na krátkou procházku. Pak do Čejkovic, kde se vyrábí čaj. Nakonec jsme zajeli do Lednice, kde jsme parkovali na louce. Vchod do zahrady byl hodně daleko, tak jsme tam lezli jinudy (dírou v plotě, ale to tady raději nebudu psát). V pěkné zahradě byl minaret a strom, na který kluci s panem farářem vylezli. Dali jsme si zmrzlinu a jeli domů. Bylo tam moc krásně, svítilo sluníčko a už se těším na další výlet.
LG
Pohádkový výlet
Znáte tu pohádku „poručíme větru – dešti?“ Byli tu kdysi tací, co nás o tom přesvědčovali. Skutek utek a utíkali i oni. Ale věřte – nevěřte, znám jednoho člověka. Ať plánuje, co plánuje, ať jedem, kam jedem. Vždycky „svítí“ sluníčko. Jak ten to dělá?
Naplánované, domluvené, schválené. Louky, lesy, hory, tůry – jen ty krátké. Jeskyně a jiné tajné činnosti – to aby měly děti překvapení. V pátek jedem! Ráno vstanu, kouknu z okna: „To je krása, všude bílo. Berem běžky?“ Už mlčím, jako bych nic neřekla. Jen jsem se trochu zasnila. Že by to tentokrát nevyšlo? L
Chytrá hlava – internet a změna je hned. Místo na sever, tak na jih jedem. Pečem buchty, balíme. Odpoledne vyrážíme. Louky, lesy, vinice, tůry – já vím, jen ty krátké. Třeba na vedlejší kopeček, jsou tam Boží muka. A tam jsou další – no nic, ta příště. Sklípky, zámky a jiné tajné činnosti – třeba prolézání dírou v plotě: „Už se nemodlete, pane faráři a lezte!“J
Všechno kvete, voní. Ptáci nad hlavou zpívají, pod nohama ještěrky se honí. Poletují motýli. Všude klidno, ticho, útulně. Jako v zahrádce tu je na tom našem kousku světa, na té naší Moravě. Zastavte se, nespěchejte. Však jen chvíli tady jsme…
A „sluníčko“ zase „svítí“. Příště zase jedeme.
EH
