„Mraščkárňa“
„Mraščkárňa“
Služba vojenského kaplana mě přivedla k mnoha novým situacím, ale také na mnoho nových míst, kde jsem mohl získávat širší pohled na službu kněze.
Po vzájemné domluvě s duchovním správcem farnosti Praha – Chodov jsme nabídli výpomoc čtyř vojenských kaplanů – katolíků, že budeme sloužit některé mše svaté v této farnosti. Kromě kostela sv. Františka měla farnost v pronájmu polovinu objektu zrušené mateřské školy na sídlišti, kde jsme sloužili mši svatou v neděle. Vyšla na mne řada jednou za měsíc, kdy jsem z Prahy – Vinoře sedl do auta a jel na Chodov. O nedělním ránu se Prahou jelo dobře, protože „národ spal.“
Sál byl plný lidí, především mladých rodin s malými dětmi, ale také starší farníci měli svá místa. Účastníci bohoslužby hezky zpívali z Kancionálu. Samostatnou kapitolou byly děti. Některé si listovaly v tzv. Nedělním misálku, jiné měly v ruce plyšovou hračku, další mělo zrovna v ruce třeba vlasy sousedního dítěte a ještě jiné se plížením – plazením vydávaly na průzkumnou cestu k oltáři, načež se objevila máma dítěte a za nohy je odtáhla od oltáře dál. Rád na ten čas vzpomínám, protože atmosféra těchto mší byla nádherná. Mladí i starší měli radost z vytvářeného společenství.
V té době se také stavěl nový kostel sv. Hedviky v Darkovicích. Vzal jsem si dva dny dovolené, abych mohl být na brigádě se svými rodáky a vozit cihly, podávat zdícím maltu nebo třeba s nervozitou navádět jeřábníka, když se dodávaly jeřábem palety cihel do „horních pater“ stavby. Druhý den jsme pak s chlapama poseděli ve stavební buňce, kde se objevilo sklo o objemu 0,7 litrů a bylo postupně vyprázdněno. Domů jsem přišel až po 22. hodině a musel zazvonit, protože jsem neměl klíč. Maminka mi otevřela a říká: „Teda, dneska jste dluho robili“J.
V tomto kostele vznikla vzadu místnost, která je prosklená, odhlučněná a slouží pro matky s malými dětmi. „Hurá, vyřešeno!“ řekl by někdo. Měl jsem možnost mluvit s několika maminkami, které tuto místnost navštěvují, protože v neděli do kostela chtějí přicházet. Od nich jsem se dozvěděl ten podivný název místnosti, který je použit v nadpise (pro katolíky z jiných diecézí: mraščí = křičí, pláče, řve).
Mladé ženy mezi sebou komunikují podobně, jako ženy starší. Pouze obsah a snad i forma (?) jejich komunikace může být asi mnohdy odlišná. A tak se občas u nás v Dolním Benešově dozvídám, že některá matka, případně oba rodiče by na mši rádi s dítětem šli, ale pohledy ostatních, poznámky a posunky na jejich adresu je od tohoto zbožného přání odrazují. Nakolik je to výmluva a nakolik je to vyjádření určitého zklamání z nepřijetí či pohrdání, to se těžko posuzuje.
Někdo může říci, že „hluk“ dítěte nebo dětí umenšuje prožitek mše svaté! Já se ptám, zda „lomoz“ dětí nabourává tvou soustředěnost nebo tvůj „myšlenkový výlet“, tedy že jsi myslí úplně někde jinde a děti jsou jen laciná záminka?
Někdo může říci: „Jo, za nás byly děti vpředu a byly ukázněnější…“ Já se ptám, kde jsou tvé děti nebo vnuci? Spí podobně, jako „spí v neděli národ?“
Ten z kříže, tedy než se tam pro naše hříchy a pýchu dostal, řekl: „Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží.“ (Mk 10,14; Lk 18,16).
Někdo asi řekne: „No jo, Boží království možná těm maličkým patří, ale kostel je náš...“
Prosím milé farníky o nadhled a trpělivost, rodiče dětí prosím o odvahu brát děti do kostela. Jinak to pro ně bude cizí prostor.
P.S. A když dítě křičí, jdu je uklidnit.
PKF
