Bazén
Byla to slunečná středa 19. července 2006. Odpoledne nastupuji společně s velitelem útvaru generálporučíkem xy, s pracovníkem majetkového odboru a ještě jedním majorem do bojového vrtulníku Mi 24, který v přesně stanovený čas přistál na ploše vedle staroboleslavských kasáren. Žádná vnadná letuška nás nevítala, pouze po nástupu do strohého prostoru vrtulníku nás těsně před startem uvědomil jeden z pilotů, že si máme nasadit chrániče sluchu a poletíme. Nejdříve letiště Praha – Kbely, kde se dotankovaly nádrže. Následoval pak směr Jeseníky a přistání v jedné nejmenované vesnici na Hlučínsku na fotbalovém hřišti.
Komfort letu – 0. Hluk, zápach oleje a docela stísněný prostor kabiny pro osádku několika mužů. Ale to nám – mužům – moc nevadí. Důležité bylo to, co bylo pod námi. Doslova jako malé dítě jsem byl nalepen na okénko vrtulníku a sledoval detaily krajiny, která pod námi ubíhala v hloubce cca tři sta metrů.
Co mě velmi zaujalo, bylo docela velké množství modrých kruhů, elips, čtverců a obdélníků, které jsem z ptačí perspektivy viděl většinou na zahradách nebo pozemcích domů pode mnou. Byly to bazény napuštěné pitnou vodou. Přesto, že byl slunečný den, lidské bytosti byly vidět u málokterého. Zely prázdnotou! Uteklo třináct let. Předpokládám, že množství těchto nádob, ať už plastových nebo zděných, se zvýšilo, jelikož stoupá tzv. životní úroveň v naší zemi. Přání patrtnera/ky, žadonění dětí, v horku zapocené lidské tělo nebo jiný důvod bývá asi „spouštěčem“ realizace toho, že si lidé bazén pořídí. Za těch třináct roků od letu vrtulníkem ubylo v naší zemi pitné vody. Bazénů však přibylo.
Napadla mě tedy myšlenka, že by se vybudoval bazén i na farní zahradě. Pro koho? No přece pro mě! Copak nejsem součástí stoupající životní úrovně? A že je zahrada ve svahu? To se vyřeší!
Pouze se obávám, že až po mně někdo bude chtít podat sklenici pitné vody (?), protože bude vyprahlý, budu muset zajít k bazénu a nabrat tam.
PKF
