Blýskání

            Byla neděle podvečer a tichá zimní krajina vyloženě volala, ať se jí jde člověk alespoň na chvíli projít. Nebylo potřeba hledat za každou cenu nějaký les nebo hory, ono při takové neděli bohatě stačí po vydatném obědě a nějaké té kávě s něčím dobrým prostě vyjít ven.

            V únoru bývá stále ještě poměrně brzy tma, přesto že Hromnice nám už tu pověstnou hodinu přidaly. Proto se může stát, že na takové procházce „zatmíte“. A to se také stalo. Setmělo se a musel jsem jít večerní krajinou, kde občas osvětlí kus cesty pouliční lampy.

            V místech, kde sloupy s osvětlením nebyly, jsem si okamžitě na domech blízkých i vzdálenějších všiml jevu, který by se pro potřebu tohoto článku dal nazvat „telebouře“. O co jde? V domovních oknech se zajímavě „blýskalo“ od televizních obrazovek. Dalo se sledovat, že některé domy „blýskají“ stejně snad podle sledování stejného pořadu na stejném programu, někde se dokonce v jednom domě „blýskalo“ různě ve třech oknech. Řekl jsem si, že to jsou asi ekonomicky silní bydlící, když sledují v jedné době tři různé obrazovky nebo možná i nějaký monitor. A začal jsem přemýšlet, jací lidé tam asi bydlí, zda se umí domluvit na sledování nějakého pořadu nebo si raději koupí nebo jinak pořídí více obrazovek, aby se nemuseli hádat…

            Přemýšlel jsem, zda například zrovna sledují svůj oblíbený pořad, zda pouze ze zvědavosti koukají na prostorově výrazné postavy, které na obrazovce ukazují pohodlně sedícím, případně ležícím divákům, co a jak uvařit, aby se jim pak ještě pohodlněji sedělo nebo leželo, když už se máme tak špatně v tomto světě. Představoval jsem si, kdo a jaký člověk u té obrazovky dlí, zda jsou ti lidé ve vzájemné pohodě nebo jsou třeba rozhádaní. Zda tam někde v teple sedí někdo, kdo pouze civí bezduše na obrazovku a mačká a mačká ovladač a přitom si „pod fousy“ bručí, že tam zase nic není. Nebo možná někde zrovna sedí u někoho návštěva, která by ráda komunikovala o nejrůznějších věcech a banalitách tohoto světa, ale hostitelé pustili „bednu“ a jejich pohledy docela často zalétají k obrazovce, tudíž i návštěva kapitulovala a civí s domácími na něco, co by si nikdy nepustili.

            Asi je v dnešní době těžké, ne-li nemožné, si přát, aby si v takový podvečer rodina nebo její většina sedla k sobě bez „bedny“ a pokusila se o hrdinský výkon – povykládat si, co prožili, co tatínek „hrdinského“ kdysi zažil a maminka by se přitom rozplývala štěstím, jakou to vlastně má (máme) skvělou rodinu. Inu, zázrakům neodzvonilo, i když se nedají koupit…

            Milí farníci, přeji vám místo výše zmíněné „telebouře“ spíše blýskání na lepší časy.

                                                           Pavel Kuchař, farář