ČAS KOSTELNÍKŮ

          Papež vyhlašuje čas od času rok, zasvěcený nějakému stavu nebo tajemství naší víry či nějakému výročí. V určitých časových intervalech vyhlašuje také tzv. Milostivý rok nebo Milostivé léto, spojené s tím, že člověk může za určitých konkrétních podmínek získat jisté milosti či odpustky…

Nejsem papež, ale stále mi krouží hlavou myšlenka, že pro mě byl a je letošní rok „rokem kostelníků.“ Při kněžské službě v tzv. pohraničí (území bývalých Sudet, odkud po druhé světové válce bylo vyhnáno německé obyvatelstvo a tato území dosídlili lidé z vnitrozemí nebo jiní, kterým to nabídla vládnoucí moc) jsem prostě půl hodiny před začátkem bohoslužeb nebo třeba koncertu vzal svazek klíčů a šel odemknout kostel, nachystal vše potřebné ke mši svaté či pobožnosti a šel do zpovědnice. Příprava nezabrala to ani moc času, ani moc úsilí.

S příchodem do farnosti Dolní Benešov nastala hodně jiná situace, kdy „provoz farnosti“ je o hodně větší, úkolů je více a bylo by hodně, hodně náročné dělat všechno sám.

Uteklo pár let, nám všem sloužilo několik ochotných mužů ve službě kostelníka a musím přiznat, že jsem si opravdu zvykl, že je všechno zajištěno, že všechno klape (občas se nějaká chybička vloudí, ale to je normální), že život kolem kostela a v kostele má svůj rytmus.

Poprvé v životě jsem zažil ukončení služby kostelníka a následné hledání a nalezení jiných ochotných mužů.

Poprvé v životě jsem zakusil ztrátu kostelníka, který sloužil Bohu a lidem (někdy mě napadá, co je těžší?) a kterého si Pán Bůh vzal k sobě.

Poprvé v životě jsem zakusil, jaké to je, když vám „vezmou pravou ruku“.

„Dobrý Bože, děkuji ti za ochotné farníky, kteří obětují svůj čas, pohodlí a důchodový klid pro to, aby mi pomáhali sloužit. Žehnej našim kostelníkům, dej jim dostatek sil a trpělivosti k této službě a nakonec věčný život u tebe. Amen.“

PKF