Hnojiště
HNOJIŠTĚ
Nedělníček z prosince 2012 obsahoval mimo jiné fotografii, na které je zachycen duchovní správce farnosti Dolní Benešov, jak stojí v hnojišti a nakládá do koleček chlévskou mrvu neboli hnůj. Byl totiž pomoci rodině s podzimním rytím zahrad. Nejdříve začal rýt, ale po nějaké chvíli mu mladší bratr rázně řekl: „Ty, nech toho a běž radši vozit hnůj!“ No nic, tak jsem šel vozit hnůj. Nakonec hnůj je tak potřebný pro půdu, že jsem se jeho nakládáním a vožením na zahradu, vlastně podílel na kvalitě budoucí úrody. Jako chlapec jsem trávil docela dost času na dvoře našeho bydliště, dále na dvoře naší babičky a dalších příbuzných, a tam všude vždycky hnojiště bylo. V některých pak bylo místo, kde byla mrva odházena a dala se tam třeba do kbelíku nabrat močůvka. Vždycky jsem si říkal, že tam bych nechtěl spadnout, protože bych měl třeba v kapse bonbon nebo kousek klobásky – a co pak s tímto proviantem, když získal jinou chuť a vůni?
Poté, co jsem se stal z božího dopuštění a vzkládáním rukou arcibiskupa knězem, už jsem se na farách a farních dvorech s hnojištěm nesetkával, protože byla většinou zasypána nebo jinak zlikvidována. A také jsem neměl důvod hnojiště hledat, protože bez dobytka – k čemu hnojiště? Posun nastával samozřejmě i v tom, že kdysi projít dvůr v rodišti znamenalo skoro jistotu, že někde lehce šlápnete třeba do kuřince a nic moc to s vámi neudělá (trošku si ponadáváte), kdežto dnes šlápnout do toho, co z domácích zvířat či nedomácích tzv. mazlíčků nějak vypadne nebo opustí jejich trupy, to je jako katastrofa. Vyčítáte si, že jste se zrovna nedívali na cestu nebo chodník nebo dvůr, obviňujete ostatní, že jsou hrozní nebo alespoň nezodpovědní a sečteno podtrženo – nejste v pohodě.
Na farním dvoře v Dolním Benešově bylo hnojiště za hospodářskou budovou, ze které dnes, díky pracovitosti mnohých v minulosti, je Farní sál, sociálky, úklidové zázemí atd. Nad bývalým hnojištěm stojí pergola. A právě tu si vyhlédli moji noví sousedé – holubi – aby tam nacházeli pokojné útočiště, aby tak prožívali svá krátká nebo delší setkání a zároveň aby po sobě zanechávali (nevědomky, jsou to přece zvířata) vždy novou stopu z holubinců, tedy z vlastního trusu. Přiznávám, že velkou radost mi to nedělá. Sice mám nové příležitosti si procvičovat např. krční páteř a klouby dolním končetin, když před usednutím do auta kontroluji podrážky bot, abych kousíček z holuba nevezl s sebou ve voze, nebo když utírám z karoserie čerstvý nebo už lehce starý holubí exkrement, je to také příležitost k procvičování trpělivosti… Nevím, zda v tom obstojím, narážím na své osobnostní limity, o kterých jsem možná ani nevěděl. Možná mi holubi chtějí pouze naznačit, že jejich přirozená potřeba se odehrává na místě, kde kdysi bylo dlouhá léta hnojiště, takže proč si ztěžuju? Nevím.
Ale jedno vím, a sice že apoštol Pavel píše ve svých listech: „Snášejte se navzájem v lásce!“ Nejsem si jistý, zda myslí snášení mezi lidmi a holuby, spíše to asi myslí mezi lidmi (bratry a sestrami) navzájem. Stále je tedy čemu se učit.
PKF
