Vážení farníci,

máte rádi horory? Nesmějte se. Někdo se na ně dívá. Sice tomu moc nerozumím, ale občas při nějakém rozhovoru zachytím, že nějaká osoba horor shlédla a ještě ho třeba doporučila. Lidé jsou prostě různí. V poučných pramenech jsem nalezl, že: „Horor (z lat. horror – hrůza, zděšení) je umělecký žánr, jehož cílem je u čtenáře nebo diváka vyvolat pocit strachu a děsu.“ S tím byste asi většinou souhlasili, že ano? Někdo vydrží více, někdo zase méně. Někdo se při hororu směje a zase jiný se chvěje. Ale nejde mi dnes ani tak o samotný horor, jako spíše o to, co má v člověku vyvolat. Hrůza, zděšení, strach…

Patřím k lidem, kteří si docela pravidelně pouštějí rádio hlavně ráno, ve všední dny nejčastěji kolem osmé hodiny, tedy v čase, kdy si připravím snídani. Poslouchám zprávy. V neděli to bývá trochu dříve, asi tak před šestou až po zprávy v celou včetně. Moderátor nebo moderátorka mluví spisovným jazykem, což máme mnozí rádi, a k tomu se ještě něco málo dozvím, kde se co děje. Zajímavé je, když během roku proběhne nějaká anketa nebo vyhlášení různých cen za to nebo ono a slovo dostane jistá oceněná osoba, která mimo jiné sdělí, že něco má „hrozně“ ráda, že ji ocenění „strašně“ překvapilo. A ejhle! Najednou mám pocit, že ocenění tomu člověku nahání hrůzu a děs – alespoň podle původního významu těchto slov. A že když má někdo něco „strašně“ rád, tak že mu to vlastně nahání strach, že se toho bojí…

Nedávno jsem poslouchal v autě na stanici Vltava vzpomínky jednoho z našich významných českých varhaníků (objevil se i u nás v Dolním Benešově po opravě varhan ve farním kostele – pozn. pisatele). Zda měl své vyprávění dopředu připravené nebo tzv. improvizoval, to nevím. Ale velikou radost mi dělal poslech jeho hlasu, kde se žádné „hrozně a strašně“ neobjevovalo. Když chtěl něco zdůraznit, řekl prostě „velmi“. „Velmi mě potěšilo, velmi mi pomohlo“ atd.

Tak na závěr mě napadá, že se musím rozhodnout, zda se má komunikace bude přizpůsobovat někdy zploštělým trendům typu jedné české zpěvačky, která na závěr svého koncertu říká posluchačům: „Strašně vás myluju“ nebo si dám s trochou námahy záležet na tom, aby mé vyjádření nebylo „několikavýznamové“.

Pak už bych totiž mohl i v kostele s čistým svědomím říkat: „Bratři a sestry, Bůh vás strašně, opravdu hrozně strašně miluje.“ A to bych asi nechtěl.

PKF