Idylická sobota
IDYLA
V lednu 2017 jsem s vámi – farníky – prožil mimořádně hezké chvíle, když jsme společně v kulturním domě oslavili mé životní jubileum. Jeden z bodu programu byla třídílná scénka z mého života, začínající mým dětstvím v rodině, následovala část z doby mé vojenské základní služby a nakonec sonda do života kněze na benešovské faře. Možná si vzpomenete, že tam aktéři (tehdy ještě děti, dnes už dospělí lidé), hrající kněze a starostu, řekli společně v dialozích asi toto: „Žádná svatba, žádný pohřeb, tomu říkám sobota“. Ještě dnes se tomu pousměji.
A taková sobota mi byla nedávno dána jako bonbónek. Bylo to v polovině letošního ledna. Nabídl jsem bratrovi, který se stará o rodinný majetek, „hrubou volskou sílu“, kdyby potřeboval s něčím pomoci. Po sobotní ranní mši svaté mi při snídani pípla smska, kde stálo – tak sraz v 9:30. Tak a je to. Sbalil jsem si pár kusů pracovního a jiného oblečení, sedl do auta a jel. Podařilo se mi být dokonce dochvilný, převléci se a čekal jsem na bratra. Přišel několik minut po půl desáté, zamířil přímo k traktoru, zapojili jsme malou vlečku, naložili do kabiny motorovou pilu a jelo se. Myslel jsem si, že jedeme do našeho lesa, ale bratr na jedné křižovatce, kde se k lesu odbočuje, jel rovně. Aha, pomyslel jsem si, jedeme na naši louku, kde před několika lety vysazoval se svou rodinou a dokonce i se mnou mladé stromky. Ty mezitím už povyrostly, a tak na radu jednoho lesáka bylo zapotřebí už udělat lehkou probírku. Brácha řezal, já nosil na vlečku. Všude ležel sníh a zimní slunko se opíralo svými paprsky i do místa, kde stál traktor. Bratr na mě, ať popojedu, abychom nemuseli vzdálenější polena nosit daleko. Trochu rozechvělý sedám do vozidla, nastartuji a popojíždím. Přitom cítím, jak půda pod traktorem trochu změkla, ale povedlo se. Nezapadl jsem. Po naložení zbylého dřeva říkám bráchovi, ať jede sám, že se trochu bojím. Přece jen má o hodně více zkušeností. Lehce to podkluzovalo, ale vyjeli jsme. Na konci louky byl zatravněný svah, vlečka plná dřeva byla těžká, takže více plynu a najednou jsme začali v kabině oba volat, až skoro křičet: „Jeď, jééď, jéééď!“ Jakoby nás ten traktor měl slyšet. Začali jsme se oba nahlas smát…
Po složení dřeva jsme se ještě zajeli podívat do našeho lesa, kde jsem znovu do budoucna nabídl svou „hrubou volskou…“ Po příjezdu k rodnému domu se mladší bratr věnoval traktoru a motorové pile, aby vše bylo po práci v pořádku, já se věnoval navážce topiva pro kotel, ve kterém
si naše máma stále topí a starší bratr dělal sobotní úklid v domě a následně nějakou práci v dílně. Maminka byla totiž tu sobotu na pohřbu své kamarádky a následně ji pozvali na kar, takže „mužstvo plnilo rozkazy“. Po návratu mámy z pohřbu jsme si všichni tři synové dali společně dobře zaleženou páteční polévku a já pak odjel domů, protože mě čekalo zastupování v kostele v Hlučíně…
Milí farníci, nepoučil jsem vás, asi jsem vás ani nepovzbudil výše uvedenými řádky, ale taková obyčejná sobota byla pro mě velký dar shůry. Soudržnost se sourozenci, pokoj a klid při práci, špetka vzájemného humoru…
Dobrý Bože, zachovej nám takovéto vztahy i přes naši křehkost a slabost. Amen.
P. P. Kuchař, děkan
