JÁ TO MÁM…
JÁ TO MÁM…
Děti, které chodí do družiny, odvádím po výuce náboženství od „červené školy“ až k zámku, kde se pak rozloučíme a popřeji jim dobrou chuť k obědu. Tak je to domluvené (přání dobré chuti domluvené není). Cestou často zaslechnu, jak se děti překřikují, co že to všechno mají – jaká media, jaké hry, jaké aplikace apod. Někdy ani nevím, co to všechno znamená a jak to vypadá. Důraz dávají na to, že to mají! Pomalu při tom poslechu získáváte dojem, že záleží na tom, co máte. Určitě je to projev přirozené touhy človíčka a později člověka nestát úplně vzadu, ale tlačit se dopředu k uznání a respektu. Vzpomínám si, že jako malý chlapec (1. nebo 2. třída) při rozepři se spolužáky, kdo má větší sílu a tím pádem dá větší ránu, že vyhrál Fanuš, protože jeho pěst měla poslat nás – spolužáky – až na Měsíc. Jo, kdybychom něco věděli o Marsu nebo Uranu či Plutu, asi by se našla pěst silnější… Zajímavé je, že dítě, které má třeba talent ke hře na hudební nástroj nebo pěkně maluje, se tímto většinou nechlubí (o talentu tzv. fotbalistů tady nepíšu). Skoro by to někdy svádělo k úvaze, jaký je majetnický rozdíl ve vztahu člověka k darům lidským a božím… Kde více roste vděčnost nebo nevděk!
Během života máme příležitosti poznávat, co dalšího jsme všechno získali, dostali, ukořistili, ukradli či jinou cestou nastalo naše vlastnění. Třeba jsme získali i to, co jsme ani moc nechtěli, před čím jsme utíkali a čeho jsme se báli.
Asi ve sto sedmé minutě filmu Bohemian Rhapsody říká v českém překladu hlavní hrdina – zesnulý zpěvák Freddie Mercury – svým kolegům z hudební skupiny Queen větu: „Já to mám!“ Myslí tím tehdy nevyléčitelnou nemoc…
Když mi byla telefonicky oznámena skutečnost, že jsem se tehdy a tehdy nacházel v „epidemiologicky významném kontaktu“ (citace ze sms) s COVID-19 pozitivní osobou a mám proto v případě potíží kontaktovat svého praktického lékaře, učinil jsem tak. Na doporučení lékaře začala má karanténa, při které jsem čekal na oznámení termínu testů. V jejich den jsem vyjel s časovým předstihem, abych dorazil na začátek uvedené doby. Po odbočení vpravo pod (bývalým?) domovem sester v Ostravě-Porubě jsem byl zastaven Městskou policií a dotazován na směr cesty. „Jedu na testy“ řekl jsem důležitě a přitom pošilhával směrem vpravo, kde bylo zřejmé, že stojí asi deset automobilů, jejichž řidiči nebo osádky mají stejný cíl jako já. „Rozumím“ odpověděl strážník a dodal: „Neodbočujte vpravo, ale jeďte rovně a zařaďte se na konec té levé řady!“ Jsem poslušný řidič, tak jedu rovně, ale začínám být nervózní. Hodiny ukazují čas 12:08. Asi po skoro sedmi stech metrech vidím konec řady. „To si děláte srandu“ pomyslel jsem si. Nedělali…
Vozím v autě růženec (ne na zpětném zrcátku, to bych zakázal), a tak mám příležitost využít čas k posouvání růžencových zrnek za současných pokusů myslet na jednotlivá růžencová tajemství. Nezačal jsem růžencem radostným, ale růžencem světla. V pauzách mezi růženci sleduji dění kolem sebe. Moc se toho nemění, jen občas projede kolem autobus linky č.37, mezitím vidím, jak z jednoho auta přede mnou vyšla maminka s malým dítětem, aby dítě vykonalo to, co konáme většinou všichni. Jedna hodina, druhá hodina, třetí hodina… Občas nějaký chodec, občas nějaký běžec na chodníku. A hele, jedno auto přede mnou si objednalo asi pizzu a nějaké pití. Dobrou chuť jim přeji na dálku. Nezávidím těm, kteří v této frontě mají v autě třeba dítě nebo nějak strádající osobu. Když už jsem asi dvě stě metrů před odbočkou k místům testů, auto přede mnou nastartuje, zapne levý ukazatel směru a poměrně razantně vyjede z naší řady a úplně odjede pryč. Už nemohli čekat? Nebo nějaký jiný závažný důvod? Bylo mi to líto, že po několika hodinách odjeli… V 16:31 jsem se dostal na řadu. Přichází ke mně „kosmonaut“, tedy podle hlasu spíše „kosmonautka“ a po dotázání na mé jméno, příjmení a ročník narození provede test. Zda byla hezká, či ještě hezčí, to nevím. Ale jedno vím jistě, že jsem si v ty chvíle velmi vážil a vážím těchto „kosmonautů“, kteří nejsou na orbitální stanici kolem naší planety, ale pevně stojí na zemi této planety svou službou.
Druhý den mi přišla na mobil zpráva, „že to mám“ – tedy, že jsem COVID-19 pozitivní. Karanténa tedy stále pokračuje.
Z příznaků se mi po pár dnech vrátil ztracený čich a chuť, zvýšená teplota se mě však stále drží jako klíště, pocit zvýšené únavy se snížil, akorát se mi nedaří vysvětlit svému zažívacímu traktu, že tzv. „malá a velká strana“ by měla mít každá své místo…
Máme v životě mnoho různých hodnot. I časově omezené vlastnění některých z nich může být tzv. Božím dopuštěním, abychom si nepletli stupnice hodnot. Je to příležitost k moudrému zvažování.
PKF
