JAK JSEM TĚ VNÍMAL…

(maminkám ke svátku)

Pro přání ke Dni matek slova hledám a nevhodných se bojím,

proti prázdným frázím a lehkomyslnosti v tuto chvíli brojím.

Možná je zrovna tato každoroční chvíle vlastně záminka,

aby připomněla se mi jasně na dobré věci vzpomínka.

Co přát ti k přehlíženému svátku mám, milá mámo,

co druhý člověk snad nezná, ale mně je to dobře známo.

Učilas mě mít úctu k lidem, i když je to momentálně složité,

tak učí evangelium, ale tak učí i tvé věty prosté či rozvité.

Jak snažila ses s dětmi svými v dětském pokoji používat růženec,

my za tvými zády se žduchajíce, v tvé tváři způsobili ruměnec.

Jak trpělivě na mé otázky při mši: „Proč se to tak vleče?“,

jsi v klidu odpovídala s úsměvem, ať už vstoje nebo vkleče.

Když nenápadně učila jsi nás, jako ekonomka prvotřídní,

abychom nebyli v životě příliš baživí a pak následně bídní.

Když už špetku rozumu jsem pobral a věci kriticky vnímal,

tys připomínala, abych nebyl unáhlený, ale klid v srdci třímal.

Když učil jsem se poznávat, jaký má být pro tebe dárek povšechný,

nakonec jsem zjistil, že nebyl pro tebe, ale vlastně pro všechny.

Když poznával jsem nešikovnost pokladní s předlouhými nehty,

pokládajíc si uvnitř otázku, zda je dáma příslušnicí šlechty?

Toto všechno je jen malý zlomek z převzácného pokladu,

abych za svého žití nedočkal se vlastní duše rozkladu.

Když snažila ses, aby tvé děti dostaly dobré vychování,

to byla tvá starost, tvá snaha, která v krámku není k mání.

Tak jaké je vlastně moje přání tobě? Moje přání je skryto v děkování.

Za to, že kdysi, teď a zítra mě posunuješ k dobrotě, ne k zlobě!

Za vše, cos mi dala, děkuji ti, maminko…

PKF