Římskokatolická farnost Dolní Benešov

K VELIKONOCÍM…

Předvelikonoční zlobení komplikuje velikonoční zdobení.

Jsou na zlobení děti pouze nebo ohýbám svědomí někdy dlouze.

Ohýbám, ohýbám, zkouším, co vydrží, se strachem visím si na nitce nad strží.

Je nitka tato silná či slabá, je víra člověka pevná či chabá?

Uchopím nástroj k  svědomí nápravě, nebo si podržím zlobení na hlavě?

Umyju okna a parapet nazdobím, zvědavcův pohled tímto si podrobím.

A když jsem zvládl tohleto zdobení, kdopak mi zakáže setrvat v zlobení?

Soused, partner, farář či dítě? Každého odstřelím rychle a hbitě!

Já, já snad všechno si dovolím, chcete-li, snadno vás zaškolím.

Zlobení lehčí je než nesení kříže, není to cesta, jak být nebi blíže!

Zakleknu na chvíli a zvednu hlavu, snad spatřím Ježíše v hlučícím davu.

Když na mě pohlédne a slůvko prohodí, radostí vyskočím snad jedno poschodí.

Ne! Nechci už trendové zlobení, vyzkouším raději své duše zdobení.

Milí farníci, přeji vám prožití Velikonoc s vírou ve Vzkříšení.

                                                                       PKF

KAPITÁN

Poté, co jsem nastoupil jako vojenský kaplan do opavských Dukelských kasáren, která jsou již mnoho let prázdná a chátrající, rozhodl jsem se, že musím navštívit osobně co nejvíce jejich pracovníků – tedy vojáků z povolání a občanských (civilních) zaměstnanců. Osobní setkání proto, že představit se a pokusit se prohodit pár slov, to by mohlo funkci kaplana prospět.

Postupně jsem tedy zaťukal na mnoho dveří různých kanceláří, skladů a jiných prostor. Začal jsem od velitelů na nejrůznějších stupních, přes odborné školící funkce (kasárna byla výcvikovou základnou, pracovníky ve skladech atd. Někde mě přijali srdečně, někde možná spíše z povinnosti, ale nikdo mě nevyhodil J.

Skoro rok se mi nedařilo setkat s jedním velitelem čety, kdy jednou měl výcvik, podruhé jsem nemohl já a tak jsme se skoro rok míjeli. Malinko jsem měl pocit, že se mi snad vyhýbá, ale pocity mohou být zavádějící… Až jednou mi řekl, ať se stavím na kafe. Rád jsem přijal. V domluvený čas jsem přišel do jeho kanceláře, uvařil mi kafe a než jsem se nadál, začal mi vyprávět svůj příběh.

Vojákem je od maturity, šťastně se oženil, má dvě dospívající děti, na které je hrdý. Měl štěstí, že se nemusel jako voják z povolání moc stěhovat, většinu služby prožil v Opavě a bydlí celou dobu v Ostravě, což není tak daleko. Mnoho let prožíval obyčejný, ale v podstatě docela klidný a šťastný život.

Až před pár lety šel s kamarády o víkendu na pivo a nejen jemu padla do oka nová mladá servírka, která mohla být ve věku kolem dvaceti let. On měl v té době před čtyřicítkou. A po několika dalších návštěvách kamarádského posezení si musel přiznat, že více ho na toto místo táhne servírka, než chmelový mok a kamarádi. O to více celé situaci „napomohlo“ to, že si všiml opětovaných pohledů dotyčné mladice, která by spíše mohla být věkem i jeho dcerou. Výměna telefonních čísel a občasné schůzky pak už byly celkem logickým pokračováním sbližování těchto dvou osob.

V jeho vlastní rodině šlo na první pohled vše jako obvykle, ale po několika měsících od navázání nové známosti se jej začala manželka vyptávat, zda se něco děje, jestli je vše v pořádku, jestli jí nechce něco říci a tak podobně. Kapitán jí odpovídal, že se nic neděje a že vše je v nejlepším pořádku, možná jen nějaké potíže v práci, o kterých nemá smysl mluvit.

Asi po roce své ženě vše vyklopil a sdělil jí, že opouští rodinu. Nebránila mu. Proběhly všechny procedury, které jsou legislativně nutné, a odešel k novému objektu svého zájmu.

Tady jsem si při naslouchání jeho příběhu nemohl nevšimnout, že si malinko prsty pravé ruky otřel prostor kolem očí. Kapitán pokračoval, že s novou ženou nebyl dlouho. Byla hodně mladá a poměrně brzy zjistil, že má zájem se v životě především bavit, užívat života a že ve své práci bývá někdy déle, než se mu líbilo. Tak se jejich soužití po necelém roce rozpadlo také.

          Najednou ke mně zvedl hlavu a zeptal se: „Víš, kaplane, co je na tom všem nejhorší?“ V duchu mě napadlo, že si vlastně rozbil svou vlastní rodinu a teď se ptá, co je na tom všem nejhorší… „Nejhorší na tom všem teď je, že stále bydlím v podnájmu v sousední části Ostravy, než bydlí moje bývalá žena s dětmi, a tak se stává, že se někdy někde na chodníku potkáme. Ona neodvrátí hlavu, ani nedělá, že mě nevidí, ale pozdravíme se a ona neopomene říct: XY, jestli chceš, tak se vrať domů. Rozumíte tomu?“ a podíval se na mě. Milí farníci, co jsem mu měl tehdy říct? „To máš za to, jak ses zachoval vůči vlastní rodině?“ nebo „Možná bys měl nebesům poděkovat za tuhle životní lekci?“ nebo „Vrať se a do smrti smrťoucí hýčkej svou ženu?“ nebo „Tvá žena je buď světice, nebo je hloupá, že ti to nabídla?“ Co jsem mu měl říct? Popravdě jsem mu neřekl nic, pouze jsem poděkoval za jeho důvěru a do dnešního dne se za kapitána modlím. Kde je mu dnes konec, nevím. Ale u Toho, který jediný má právo soudit, se snažím za něj orodovat.

Co myslíte, může modlitba uškodit?

                                                                                 PKF