Kde je táta? (různým maminkám ke svátku)
Kde je táta?
(různým maminkám ke svátku)
Milá maminko, ty máš v máji svátek, proč oděná jsi do „smutečních látek?“
Chtěl bych ti dát k svátku malou kytku, snad si za to nezasloužím výtku!
Ptám se, ptám se, ptám a znovu táži, lásku rodičů se poznat snažím.
Z úst mámy jen zvolna slyším slůvka, nespěchá a není zrovna mluvka…
Milá mámo, řekni kde je táta? Nepadl snad zas do toho bláta?
Dítě moje, otec zase doma není, nevadí mu asi tolik ponížení.
Čím se tátův vztah k tobě honosil? Květiny ti domů často nenosil?
Tátova kytka? Někdy jako závaží, břímě, co lásce vlastně překáží.
Mám totiž v srdci dlouhý, velký bol, za který může tátův alkohol.
Je můj život hezký nebo zkažený (?), měla jsem už párkrát kufr sbalený.
Kdysi byl pro mne mužem obdivu, tolik byl úžasný a krásný – až k podivu.
Čarodějka kořalka jako kouzlem mávla a otec tvůj, můj synu, jako prapor zavlál.
Třepotal se před ní jako osika, s každým douškem má láska k němu uniká.
V žití mém se často bolest střídá s hněvem, nevím, čím to zakrýt – slzou nebo zpěvem?
Hledá asi v pití sílu svoji, myslí, že tím dneska něco zhojí.
Táta se trápí vlastní slabostí, neví, jak z okovů se vyprostit!
Při návratu domů měla jsem i strach, když se občas našel v „násilnických hrách“.
Hanbí se pocitem, že ho tak vidíme, myslí si, že se za něj už jen stydíme.
Mami, dal ti táta v opilosti pusu? Milé dítě, nechci mluvit o tom hnusu.
Už jsme dlouho nevítali hosty, k tomu mám svůj důvod prostý.
Víš dítě, nechci si stavět hlavu, záleží, v jakém je manžel stavu.
Bere mi to znovu chuť i odvahu, vylepšovat stále věci ve vztahu.
Je to velká bolest má i tvoje, jak ho vlastně dostat z toho hnoje?
Život s ním mi jako vězení připadá, co mě u něj drží – toť vlastně malá záhada.
Mami, ptám se, pijí též i ženy? Dítě, ptej se těch, co „bádaj“ lidské geny.
Na začátku jen legrace a hec, postupem času však neúnosná klec.
Toto otroctví je jedna velká léčka, kdo stojíš, hleď, abys nepad! Tečka!
Milé dítě, mám tě ráda, víš? Pomůžeš mi snášet tento kříž?
Ano mami, rád bych byl tvá opora, je to i pro mě zkušenosti prostora.
Chtěl bych vaši prostou lásku jako kdysi, obrátím se k tomu, kdo na kříži visí.
Padám před Ním na svoje kolena, moje slova jsou jako ozvěna:
„Bože, prosím tě za moje rodiče nyní, Otče odpusť jim, někdy nevědí, co činí!“
Za vše, cos mi dala, děkuji ti, maminko.
PKF
