Mamince s odstupem času
Mamince s odstupem času
Už nenávratně pryč je ta doba, ten čas,
kdy tvořen za malinkého těla a dětských kůstek,
pro každý nový životní krůček zas a zas,
byla pro mě maminka vždy odrazový můstek.
Po prvním povstání na nepevných nožičkách,
kdy blízký člověk na tu událost koukal,
přišly i pády, případně šrámy a tehdy –
– bylas to vždycky ty mami, kdo rány foukal.
Nechci jen tiché vzpomínky vzbuzovat,
spíše svou dřímající vděčnost zburcovat.
Vzalas mě malého na mši do kaple s láskou,
dlouhý béžový baloňák jsi na sobě měla,
a já tě za něj tam co chvíli zatahal s otázkou:
„Kdy už to skončí?“ – bylas trpělivá celá.
Též nákup obleku v odstínu světle šedá,
můj nezájem, znuděnost, která tě bodala,
já byl jak puberťák, co svůj prostor hledá,
tys to vše, maminko, s nadhledem ustála.
Nechci jen tiché vzpomínky vzbuzovat,
spíše svou dřímající vděčnost zburcovat.
Že není včas úklid a pomyté nádobí,
že není moudré se furt s někým srovnávat,
byl jsem moc rád, že se maminka nezlobí,
když zůstala v klidu a nechtěla nadávat.
Byla jsi mou učitelkou ekonomiky,
když k prosbě o pomoc našel jsem vteřinu,
koupit chci „fajného pincka“ i s blatníky,
„Kup si ho“ řeklas, z ceny u mě máš třetinu.
Nechci jen tiché vzpomínky vzbuzovat,
spíše svou dřímající vděčnost zburcovat.
V kanceláři, kde jsi roky pracovala,
mohlas náročnost práce s lidmi dobře vnímat,
tam podřízené s vedením jsi smiřovala,
nelze zodpovědnost z lidí ani ze mě snímat.
A tak v Den matek, kdy mámo máš svátek, nechci působit zmatek, ale zase po roce říci:
„Za vše, cos mi dala, děkuji ti, maminko“.
PKF
