Mamince s odstupem času

Už nenávratně pryč je ta doba, ten čas,

kdy tvořen za malinkého těla a dětských kůstek,

pro každý nový životní krůček zas a zas,

byla pro mě maminka vždy odrazový můstek.

Po prvním povstání na nepevných nožičkách,

kdy blízký člověk na tu událost koukal,

přišly i pády, případně šrámy a tehdy –

– bylas to vždycky ty mami, kdo rány foukal.

Nechci jen tiché vzpomínky vzbuzovat,

spíše svou dřímající vděčnost zburcovat.

Vzalas mě malého na mši do kaple s láskou,

dlouhý béžový baloňák jsi na sobě měla,

a já tě za něj tam co chvíli zatahal s otázkou:

            „Kdy už to skončí?“ – bylas trpělivá celá.

Též nákup obleku v odstínu světle šedá,

můj nezájem, znuděnost, která tě bodala,

já byl jak puberťák, co svůj prostor hledá,

tys to vše, maminko, s nadhledem ustála.

Nechci jen tiché vzpomínky vzbuzovat,

spíše svou dřímající vděčnost zburcovat.

Že není včas úklid a pomyté nádobí,

            že není moudré se furt s někým srovnávat,

                        byl jsem moc rád, že se maminka nezlobí,

                                   když zůstala v klidu a nechtěla nadávat.

Byla jsi mou učitelkou ekonomiky,

když k prosbě o pomoc našel jsem vteřinu,

koupit chci „fajného pincka“ i s blatníky,

„Kup si ho“ řeklas, z ceny u mě máš třetinu.

Nechci jen tiché vzpomínky vzbuzovat,

spíše svou dřímající vděčnost zburcovat.

V kanceláři, kde jsi roky pracovala,

mohlas náročnost práce s lidmi dobře vnímat,

            tam podřízené s vedením jsi smiřovala,

                        nelze zodpovědnost z lidí ani ze mě snímat.

A tak v Den matek, kdy mámo máš svátek, nechci působit zmatek, ale zase po roce říci:

„Za vše, cos mi dala, děkuji ti, maminko“.  

                                                                                                          PKF