Maminčiny kroky

(maminkám ke svátku)

            Za léta mnohá a za dlouhé roky, mohl jsem poznávat maminky kroky.

Nažloutlá fotka můj pohled vždy zdolá, když v bílé peřince leželas holá.

O krůčku lidském nemohlo být řeči, vždyť všichni kolem ti dávali péči.

Tys ale rostla až velice kvapně, za první krůček ti nebylo trapně.

Nebyl to sice žádný krok mílový, přesto – jak říkali, byl velmi stylový.

Pak přišla doba, kdy školní aktovka, krůček tvůj zpevnila jak noty taktovka.

Nebyl jsem na světě, když ještě nesmělá, noha nohu mine jak v běhu gazela.

Určitě vzpomínáš a v hlavě se točí, když jednou vnímalas mládence oči.

Oči, co s obdivem necelý rok, hltaly každý tvůj lehounký krok.

Oči, co příčinou byly té fúze, na jejímž počátku byla tvá chůze.

Pohled můj pokaždé ovládne dojetí, když k fotce ze svatby vzpomínka zaletí.

Na fotce svatební – tam chůze chyběla, jelikož ses na ní jakoby vznášela.

Období kroků z pod rostoucího bříška, já pak v něm schoulený jak tichá myška.

Skoro běh jednou jsi, no – onam svedla, s úsměvem řeklas mi, žes něco snědla…

Jak zázrak byl mami tvůj krůček taneční, když s tátou byli jste vždy v kole výteční (Na jednom bále jsem srkal čaj mátový a tiše sedíce záviděl tátovi).

Tvé kroky chvátávaly, když stonával jsem, a pak ty pomalé, kdy tátu skryla zem.

Léta jsi řídila svůj krok do chrámu, pohled můj na tebe – pohled na dámu.

Ať to byl krok nebo i krůček jediný, s úctou vždy pohladím mami tvé šediny

Je jedna skutečnost – hlavu si lámu, kdo to kdy pochopí – přijít o mámu?

Za vše, cos mi dala, děkuji ti maminko…

                                                                                  PKF