Miss farnosti

(šikmý pohled na rovný svazek)

Mohlo jich být pár, kteří se skoro náhodou cestou z kostela potkali jednu velmi slunečnou neděli před restaurací Na Rynku pod tím velkým slunečníkem a při diskuzích o všem a o ničem došli k zajímavému tématu: Která z těch, co chodí do kostela, je tou nejkrásnější…

            Jak se většinou chlapi nehádají, tak v téhle chvíli to vypadalo skoro na to, že snad dojde i na šarvátku a vzduchem pleskne i jakási ta „fackorána“. A nechybělo i nějaké to ostřejší slovo. Nakonec z mužských úst to tak nějak tolerujeme…

            Byla poručena další „runda“ a znovu a znovu se dohadovali, jestli tou nejkrásnější je ta v béžovém nebo ta v černém anebo ještě ta v tom modrošedém. Nešlo se domluvit. Na faktu mohlo být komplikací i to, že dotyčné se oblékají pokaždé jinak, ale to se moc neřešilo.

Jeden z nich napadl poznámkou jednu z navrhovaných a řekl: „Ta? To byste s ní museli žít. Já s jejím manželem dělám a on by mohl vykládat, co je ona zač. Tu mít doma, tak už doma nejsem!“

            „No počkat! My se přece nebavíme, jaká je, ale jak vypadá, ne?“ oponoval jiný z nich. Ostatní přitakali a znovu se napili. „To je sice pravda, ale já musím říct, že tu další jsem onehdy pozdravil a vůbec mi neodpověděla na pozdrav, a to jsme skoro sousedi.“ rozčiloval se další z nich. „Třeba tě neviděla“ bránil ji jiný. „Ta? Prosím tě, ta moc dobře ví, že se po ní vždycky dívám a předtím mi na pozdrav odpovídala“ stupňoval svůj hněv dotyčný. „Možná ti chtěla dát najevo, že jako ženatý se máš koukat jinam“ usmíval se obránce. „Kurnik šopa, já se mohu dívat, kam já chci, ne?“

            Zase nastala snaha vrátit se k tématu, která je nejkrásnější. Šlo to pomalu a ztuha. Už, už to vypadalo, že se shodnou na konkrétní dotyčné, když tu jeden z nich říká: „ Ty N. (písmenem N jsme nahradili jméno dotyčného z důvodu ochrany osobnosti), nejde támhle tvoja roba?“ (pro pražáky – „roba“ je výraz pro manželku) a ukázal rukou určitým směrem. A opravdu! Z jednoho místa se blížila poměrně rychlým a pevným krokem evidentně ke stolu, u kterého seděli, dáma zdravé barvy v obličeji a s docela bojovným výrazem ve tváři. „Chlapi, kolik je hodin?“ zeptal se polohlasem ten, který s blížící se odhodlanou dámou tvořil posvátný manželský svazek. „To už je po půl jedné? No tak to je konec..:“

V tu chvíli už nikdo neměl odvahu dál zkoumat, která z kostela je nejkrásnější, bo každý, kdo viděl odcházejícího N., jak cupitá za svou manželkou, pochopil, že ta nejkrásnější je přece „ta moja, keru mám doma. No ni?“

            (Mt 19,5)

                                                                                  PKF