Římskokatolická farnost Dolní Benešov

Milí farníci, dušičkový měsíc vybízí k zamyšlení se nad tzv. posledními věcmi člověka. Proto dávám prostor osobě, která má s nimi zkušenost.

                                                                                              PKF

Moje první služební návštěva na Prajzské v roli dvojí sestry, řeholní a zdravotní v rámci mobilního hospice, nebyla snadná. O to víc, když jsem musela čelit rozporuplnému postoji rodiny, která si sama vyžádala naší službu pro umírajícího tatínka, ale o umírání a smrti zakázala před ním hovořit.

Přijela jsem tam k úvodní návštěvě s lékařkou. Jelikož mě v autě zdržel služební telefon (řešila jsem akutní potíže s maminkou sedmiletého umírajícího chlapečka), zazvonila jsem u dveří pár minut po té, co vstoupila lékařka. Dcera pacienta mě uvítala slovy, které jsem skutečně nečekala: „Nemohu Vás pustit dovnitř, dokud si nesundáte ten váš obleček, nebo alespoň ten šátek na hlavě (myšleno řeholní oděv).“ Já zas nemohla odpovědět jinak, než jasným postojem, že hábit ani jeho součást sundávat nemíním a objasnit, že jsem v tuto chvíli především zdravotní sestrou, která má v tyto dny pohotovost a tedy nese odbornou zodpovědnost v péči o tatínka, měla bych jej tudíž vidět. Nicméně je třeba si o našich pravidlech péče promluvit, případně objasnit přístup a konkrétní postoje rodiny v dané situaci.

Dcera tedy svolila, že mohu vstoupit do obýváku, nikoli však k pacientovi, který byl v jiném patře. Tam už byla naše doktorka s druhou dcerou, která je také zdravotní sestrou a pracuje na Jednotce intenzívní péče v jedné z ostravských nemocnic. Ve výrazu její tváře byla značná nevole, že vstupuji do jejich domu. Pobídla jsem je, aby zkusili popsat, proč je pro ně tak těžké, že jsem přijela právě já, jediná řádová sestra v celém týmu. Dověděla jsem se, že jsou hluboce věřící rodina (?!) a zdravotní stav jejich osmapadesátiletého otce se velmi rychle začal zhoršovat, aniž by byl schopen se na svoji situaci adaptovat. Hodně se trápí, proto nechtějí, aby se dověděl pravdu, jak na tom skutečně je, to by se určitě psychicky zhroutil. A vidět ve svém domě řádovou sestru by pro něj znamenalo, že už je to zlé a že se smrt blíží. Tohle že prý svému otci udělat nemohou. Stejně tak prosí, aby lékařka sdělila tátovi, že jsme pouze domácí péče, ať o hospicové péči pomlčí…Jejich rozhodnutí mu vytrvale lhát bylo neprůstřelné i při přímém dotazu, jestli by ony chtěly, pokud by se ocitly v podobné situaci, aby jim nejbližší rodina lhala. To by určitě nechtěly, ale u tatínka je to prý jiné (?!). S lékařkou jsme zvolily kompromisní postup: na ošetřovatelské návštěvy v příštích dnech mohou teoreticky jezdit jiné sestry, ale o víkendu je nutné, aby byly v kontaktu se mnou a přeze mně s lékařkou. Nutnou medikaci může podat a aplikovat dcera z titulu své profese. Nicméně pokud nesdělí tatínkovi skutečnost, že je v péči mobilního hospice i s pravidly naší péče (že neléčíme, pouze zmírňujeme příznaky, které základní onemocnění sebou nese, a komplexně doprovázíme v terminální fázi života), pak budeme nuceni naši péči odmítnout.

Dcery během víkendu tohle šalamounsky zvládly. Ostatně lež o běžné domácí péči by měla jen krátké nohy, když se stačilo podívat z okna a přečíst nápis na autě MOBILNÍ HOSPIC. Kvůli tomu, abych nepřijela, aby se ani sousedé nedovtípili díky přítomnosti řádové sestry, že soused má „na kahánku“, dokázaly dcery tropit nemalé kousky. Raději si dojely pro potřebné léky a pomůcky do našeho sídla v Ostravě, než abych se znovu objevila před jejich vraty, natož v domě samotném.

Po víkendu jela na ošetřovatelskou návštěvu naše vrchní sestra. Vyžádala si, že by ráda promluvila s pacientem o samotě. Pacient evidentně nastalou situaci uvítal a s velkou naléhavostí prosil naší kolegyni, aby mu pravdivě řekla, jak na tom je. Tuší, že je to jinak, než jak mu všichni tvrdí. Vlastně jí zkoušel, jestli mu bude také lhát. Věděl totiž jisté skutečnosti o svém zdravotním stavu, aniž by věděla rodina, že ví. Svojí pravdivostí se kolegyňce podařilo vytvořit důvěrnější vztah k našemu týmu. Nicméně byl to ještě běh na dlouhou trať k tomu, aby pacient dospěl přes nutné etapy ke kýženému smíření. Vzhledem ke každodennímu zhoršování celkového stavu čas přímo kvapil. O to bolestivější byla skutečnost, že dcery si naší vrchní vzaly „na kobereček“, neboť celý rozhovor s pacientem bedlivě vyslechly přes „chůvičku“, která byla u pacienta, aniž by on sám o tom věděl. Vyčetly jí její slova a žádaly, aby šla k pacientovi znova a svá tvrzení vzala zpět. Šla k němu znovu, ale zpět nic nevzala a ke „lži“ se nesnížila.

Týden běžel dál a starost o pacienta už šla tak trochu mimo mne, když jsem jezdila k jiným nemocným, kde moji přítomnost rodina naopak s povděkem vítala. Jen jsem se dovídala od kolegyněk, jak onen pacient slábne a pomalu ztrácí i jasné vědomí. V sobotu jsem zavolala tamějšímu faráři, zda by mohl nějak neformálně za pacientem zajít. K údivu mi oznámil, že právě přijel od zmíněné rodiny s tím, že pacientovi udělil svátost nemocných v posledních minutách jeho života, kdy už byl v kómatu.

Je dobře, že odešel posílen touto svátostí, ale je velká škoda, že mu byla odepřena příležitost se vědomě připravit na setkání s Bohem ve chvíli smrti. Často se stává, že s přijetím smrti, tedy konečností života má více problém rodina, než samotný pacient. Nejenže se nechce pouštět do rozhovoru s nemocným o jeho obavách ze smrti a nechávají jej samotného, izolovaného a odříznutého tam, kde právem očekává důvěrnou upřímnost, ale nechce k němu pustit ani osoby, které by se svým férovým postojem k pravdě mohly být podanou rukou v situaci jeho vnitřního trápení nebo i duchovní osoby (kněze či řádovou sestru), které už svou přítomností mohou být zprostředkovateli blízkosti Boha a jeho milosrdenství.

                                                                                              SF