Římskokatolická farnost Dolní Benešov

NA PLNÝ PLYN – 2.

       …pokračování z minulého čísla Nedělníčku.

            Využití úterního dne, kdy se snažím jeho čas ušetřit především pro sebe, jsem nabídl několikrát i svému mladšímu bratrovi, který se stal hospodářem našeho rodinného majetku a myslím, že je hospodářem dobrým. Nakonec – víte sami, že ve dvou se to lépe táhne. Rozumím, že by byl vděčný za občasnou pomoc spíše v sobotu, kdy není v práci, ale to zase mnohdy nemohu já, jelikož jsou ve farnosti různé události a služební úkony, které se odehrávají především v tento den.

„Potřeboval bych shodit starou vrbu na naší louce, ale je ve svahu a je nakloněná na opačnou stranu, než bychom potřebovali. Budeme ji muset trochu potáhnout traktorem“ – řekl mi v jednom telefonátu bratr a dodal, že mám najít některé úterý, protože to možná zabere několik hodin a že si na to vezme volno. Souhlasil jsem a vhodný úterek jsme našli.

Po ranní mši svaté v Benešově rychlá snídaně a pak cesta do rodiště. Traktor (Zetor) už s vlečkou stojí na dvoře, bratr nakládá potřebné nářadí a já se rychle v bývalém dětském pokoji převlékám do pracovního. Maminka nám přeje, ať vše zvládneme a pak vyjíždíme směrem k louce. Vrba je stará a mohutná, vzbuzuje respekt – tedy alespoň u mě. Bratr vrbu okukuje ze všech stran a naznačuje, jak by bylo dobré ji podřezat a pak traktorem potáhnout námi zvoleným směrem. A že si mám zařadit dvojku. Tvářím se, že tomu rozumím a přitakávám na technologický postup. Za několik chvil je natažené mezi vrbou a traktorem ocelové tažné lano, já sedím v kabině traktoru a lehce lano napínám. Pak ještě zaslechnu hlasitý pokyn bratra, že bude řezat a až zvedne pravou ruku, mám dát PLNÝ PLYN a jet! Pokyn je tak stručný a jasný, že není o čem pochybovat a na co se ptát.

Pravá noha u brzdy a plynu se mi klepe jako osika, levá u spojky trochu méně. Ztuhlé tělo otáčím skoro o sto osmdesát stupňů dozadu, abych alespoň periferně viděl bráchovu ruku, jak se zvedne. Každá sekunda mi připadá jako věčnost. A pak zahlédnu zvednutou paži. Bleskově se otáčím k volantu, zařadím dvojku, plný plyn, povoluji spojku, přední náprava traktoru se zvedá skoro tři čtvrtě metru do vzduchu, traktor malinko poskočí a … zhasne motor. Normálně mi to „chcíplo“. Nemám odvahu se otočit k dřevorubci, rychle znovu startuji, plyn, spojka a tahám… Ta vrba byla tak „milosrdná“, že chvíli počkala a pak se nechala natáhnout směrem, kterým jsem jel. Čekal jsem bratrovo kritické slovo, ale nakonec mě pochválil, že jsem to zvládl. Po pádu stromu začal zvonit na kostele sv. Hedviky zvon poledne. Ještě s třesoucími se koleny říkám: „Pojďme se pomodlit Anděl Páně“. A brácha se bez hlesu přidal a byli jsme oba rádi. A mně je líto, že jsme mnohdy na Pána Boha při svém pachtění zapomněli. Dejme mu alespoň chvilku soukromé vděčnosti a tichého díkůvzdání.

                                                                                   PKF