NA ÚPATÍ KOPCE
NA ÚPATÍ KOPCE
Patřím k části lidstva, která je před odjezdem na pár dnů mimo domov lehce nervózní a přitom se na změnu prostředí vlastně těší. Stejně to bylo i letos v pondělí 12. února, kdy jsem už podeváté vyjel s osmáky naší základní školy na lyžařský výcvik do Beskyd, kde se ve Ski Parku Gruň odehrává dobrodružství, zvané „lyže tě musí poslouchat“. Pro mě to znamená nahlásit týden dovolené, zajistit zastupujícího kněze především pro večerní bohoslužby v kostele sv. Martina, sepsat instrukce pro aktuálně sloužícího kostelníka, zaplatit zálohu na pobyt předem, sbalit si potřebné věci a bojovat s tím, abych k autobusu nedorazil jako poslední, protože v minulosti si toho účastníci zájezdu už všimli.
Letos jsem si s půlhodinovým předstihem zavezl tři různá zavazadla (lyže s hůlkami, lyžařské boty a taška s osobními věcmi) ke škole, vrátil se zpět domů, zaparkoval auto a volným krokem kráčel na Nádražní 134. Musím přiznat, že je to jiný pocit, než se honit na poslední chvíli. Autobus byl přistaven, všude plno rodičů, ale naštěstí mezi nimi i sem tam nějaký osmák či osmačka. Nakládka věcí je skoro živelný proces, proto se lehce ujímám slova a po krátkém dotazu na řidiče – v jakém pořadí nakládat – zvýšeným hlasem žádám hlavně chlapce o vytvoření „řetězu“ a už putují do nákladových prostor busu lyže a pak zavazadla. Nakládka ze strany silnice dopadla dobře, ke střetu projíždějících vozidel a osob nedošlo. Hotovo.
A už jedeme. Nervozita ze mě malinko padá. Sedím vpředu a na Cihelní ulici v Ostravě se dívám, proč před naším autobusem najednou stojí policista a mává nám. Jenže mává červeným zastavovacím terčem, takže zastavujeme u krajnice. Někdo v buse zavolá: „Připoutejte se všichni!“ Nastává ruch, protože přední připoutáni jsou a ti za nimi na sedadlech pásy nemají… Policejní kontrola je zaměřena na tzv. kartu řidiče pro tachograf. Po patnácti minutách pokračujeme v jízdě do Beskyd. Občas hodím pohledem po narůstajících kopcích, ale po sněhu ani památky. No, uvidíme. Po příjezdu pod Gruň následuje vykládka věcí do dodávky, která je vyveze k chatě. Žáci s kantory jdou pěšky a i přes nářky, že to nezvládnou, protože je to do kopce, nakonec všichni dorazí.
Ubytování, oběd a pak už začíná program dle rozdělených družstev. Na svahu je technický sníh, takže se dá lyžovat. Spolu s námi je tady ještě lyžařský kurz z Českého Těšína. Čas letí, výuka nabírá na obrátkách, počáteční nenávist k lyžím se pomalu u některých žáků mění v zájem a lásku.
Ve čtvrtek odpoledne jsou postaveny tyče na slalom a začíná závod. A tady se moc omlouvám, ale musím se k něčemu přiznat. Když jsem viděl mnohé osmáky, kteří v pondělí odpoledne jasně věděli, že jejich odpor k těm dlouhým prknům, které mají na nohou ještě s těmi blbými lyžáky, nic nepřekoná, a teď je vidím sjíždět slalomovou trať s takovou vervou – bylo mi prostě dojetím do pláče.
Jsem vděčný instruktorům (učitelům), že jsou trpěliví, když svěřence učí, jak to udělat, aby „tě lyže poslouchala“. Je to pro mě příklad, bo někdy mi trpělivost chybí.
A co vy, jste trpěliví?
P. P. Kuchař, děkan
