Návštěva

Byla to vesnice, kde jsem určitě několikrát sloužil u oltáře a mnohé obyvatele jsem znal. Mezi nimi byla i jedna stará paní, která už i díky vysokému věku pomalinku slábla… Bůh jí dopřával dlouhý věk když uvážíme, že v jejím raném dětství vznikla tzv. První republika tedy Československo.

Několikrát mě zvali její blízcí na návštěvu nebo alespoň na kafe, ale stále to nějak nevycházelo. Však to znáte – každý máme svůj život a čas běží… Musíme to a ono…

Seděla tam mezi svými příbuznými docela potichu, nenápadně. Ztratila nebo možná nikdy neměla tu dravost v komunikaci, kdy řešíme nedostatky a „stíny“ lidí kolem nás, neschopnost těch, kteří vedou zemi a svět, provětráváme své strachy a nejistoty o zítřek atd. Nic z toho. Pouze seděla, poslouchala a mlčela. A přitom ona zažila válku, kolektivizaci, nesvobodu, moře lidí kolem sebe během dlouhého života. Ona ano, my mnozí ne.

Na konci návštěvy se mnou chtěla mluvit, ale tak, aby u toho nebyli blízcí. Při loučení v předsíni mě vzala za ruku a říká tišším hlasem: „Pomodlete se za mě, ať si mě už Pán Bůh vezme.“

Koukám jako blázen… Právě takováto vyjádření bývají častokrát důvodem, kdy se ošíváme, děláme různé grimasy v obličejích a obracíme oči v sloup. Říkáme dotyčným, ať tak nemluví, že se to nehodí, že ještě budou dlouho žít, že se budou mít dobře a přejeme jim hóódně toho zdravíčka (tuto hodnotu, tedy – zdraví – tímto nezlehčuji).

Znovu si bleskově připomínám, co všechno už tato žena má za sebou a nebojím se připustit, že předmětem jejich modliteb je určitě touha, plynoucí z víry ve věčnost u Boha, ke kterému se celý život obracela ať už s prosbami za sebe nebo za své blízké.

Lidský život je krátký. Alespoň za určitých okolností to lidé říkají. Někteří možná jako frázi, mnozí však vědí velmi dobře, co tím myslí a vyslovují. Využívejme tedy moudře čas, který nám Bůh dává. Mohou nám k tomu pomoci určitě i ti dříve narození mezi námi.

                                                                                  PKF