Římskokatolická farnost Dolní Benešov

NEBE NA ZEMI?

Markvartice - sv. Martin

… přicházíme k vratům z neopracovaných prken. U nich stojí menší, usmívající se mužíček: „Já vás tady vítám. Tak to tu u nás zatím vypadá.“ A vede nás těmi vraty do kostela.

Betonová podlaha, oprýskané stěny, lavice na kupě, na kůru chybí zábradlí… Ale strop už je překrásně vymalovaný. A ta okna – nádhera. Malované vitráže svatých… A pan M., který nás pozval, se jen směje, že ti svatí vypadají jak filmové hvězdy. Zvláštní osvětlení, které nejde vidět, a přitom je všude světla jak za slunného dne.

Vystoupali jsme po nových dřevěných schodech na kůr, kde zatím chybělo zábradlí. „Co to je?“ ptáme se v duchu. „To jsem si vymyslel, ten dvoupatrový kůr“, říká M. Malé patro pro varhany a pod ním velký prostor pro hudebníky a zpěváky.

Markvartice - práce, jako na kostele

U hlavního oltáře stálo lešení až po strop a pan M. nám vykládal, co všechno je ještě třeba udělat a spravit. A pak nám ukázal starou, zašlou, černobílou fotografii. Vyráží nám to dech. Na fotce je jen rozbitá věž, tři stěny, bez oken, bez stropu, bez střechy… On neopravuje kostel, on ho vlastně postavil znovu!

… přicházíme ke krásným dřevěným dveřím čisťounkého kostela, který jako by někdo vymydlil a vcházíme dovnitř. Tají se nám dech. „Tady že jsme byli před necelými třemi lety?“ Lesklá mramorová podlaha, ohromné sochy svatých, Křížová cesta v pozlacených rámech a nad nádherným oltářem obrovský obraz patrona kostela – svatého Martina.

Všechny lavice a prostor kostela jsou zaplněny lidmi. Šeptají si česky, německy i anglicky (je z toho lehký šum) a rozhlížejí se s údivem na všechny strany po té nádheře. Vchází kněz a vyzývá všechny, ať se ztiší, jelikož jsme v chrámu Páně. Očekávání je jako napětí, které by se dalo krájet…

A najednou to začne. Lidé se rozestupují, středem kostela je nesen kříž a socha Panny Marie. Následují ministranti, kněží, biskup a arcibiskup.

Nad hlavou nám začínají hrát varhany a zpívá pěvecký sbor z Třebíče. Lidé se přidávají a já s nimi. Uvítací řeč pana M., obřad svěcení kostela a bezmála tříhodinová mše. Byla jsem pohlcena ohromnou atmosférou, Klečím a modlím se, prosím a děkuji…

Najednou jsem v myšlenkách na chvíli jinde. V malé, oprýskané kapli uprostřed lesa. U zaprášeného oltáře je „skromná“ mše a rozbitými okny létají dovnitř motýli. „Bože, proč jsem si na to vzpomněla zrovna teď? Já už přece dávno vím, že jsi pořád s námi, ať jsme kdekoli“.

                                                                                              EH

PS. Rád žehnám lidem příbytky, ale svěcení kostela je mimořádná událost. Děkuji autorce slůvka za sdělení osobního prožitku.

                                                                                               PKF

Markvartice - pomáhal kdekdo