Neboj, to je jenom jako…
Rád vzpomínám na službu ve farnosti Zlaté Hory a Ondřejovice. Jedním z důvodů byla i možnost občas při nějakém výročí nebo významné příležitosti shlédnout rekonstrukci historické bitvy mezi pruskými a rakouskými vojsky, kterou v dobových uniformách jakoby zpřítomnili členové různých historických klubů.
Krásné dobové uniformy, historické zbraně, povely těch, kdo veleli. Všude oblaka spáleného střelného prachu, ohlušující rány z mušket, ale i z malých polních děl. Postup jedné řady vojáků proti druhé – tedy nepřátelské řadě. A samozřejmě padající vojáci, kteří byli zasaženi. Také zajímavým způsobem nainstalovaný domek, který byl zasažen a celý se během několika okamžiků vzňal. Prostě silný zážitek…
Procházel jsem si kolem dokola celou podhorskou pastvinu, kterou si pořadatelé pronajali, aby tam mohla bitva proběhnout a také, aby tam mohly být stánky s občerstvením, protože je zapotřebí návštěvníka napojit a malinko nasytit. Všude bylo docela hodně lidí všech věkových kategorií. Staří, mladí, dokonce i několik velmi malých dětí v kočárcích…
A jéje! Co to je? Slyším dětský pláč tady a za chvíli zase kousek vedle. Že by děťátka měla hlad? Ale vždyť drží v ruce tu kousek rohlíku, tam zase nějakou jinou dobrotu. A přesto pláčou, jako by je na nože brali. Má zvědavost nedovolí stát opodál a nepřijít tomu pláči na kloub. U prvního kočárku se k dítěti sklání maminka a těší dítě slovy: „Ale miláčku, nemusíš se bát. To oni střílejí jen jako, to není doopravdy“. O kousek dál se zastavuji u mladých rodičů, kde oba jsou skloněni k dítěti a podobnými slovy konejší svou plačící a vyděšenou ratolest: „…neboj se, to není doopravdy, to je jen jako“. Nutno podotknout, že tahle zřejmě rodinka stála poměrně blízko u polního děla, které přece jen při výstřelu dělalo obrovský rámus, a lidé si zacpávali uši. Inu zajímavé, jak je možné malinkým dětem dát příležitost zakusit nevšední (a snad i adrenalinovou) podívanou, za kterou stojí zato se vypravit.
Sečteno, podtrženo: bouchají děla, padají vojáci, malinké děti řvou strachem a maminky nebo otcové jim říkali: „Neboj! To je jenom jako…! Snad budou mít tyto děti (a mnohé jiné, které „jenom jako“ likvidují, co se dá i nedá např. při násilných virtuálních hrách) vzpomínky, které nějak negativně neovlivní jejich budoucí svět. Kéž by zvítězila láska a úcta.
PKF
