Niebo w gębie!
Je čas prázdnin a dovolených. Lidé vyráží ze svých domovů na různá místa naší vlasti, našeho kontinentu a vlastně celé naší planety. Mimo planetu se myslím moc nevyráží, to je přece jen zatím dopřáno pouze pečlivě připraveným a vycvičeným kosmonautům (mimořádně také mimořádně bohatému jedinci – tzv. vesmírnému turistovi).
Také mně bylo dopřáno vycestovat (přesněji řečeno jsem si to dopřál sám), a to celých 75 kilometrů od Dolního Benešova. Zvolil jsem úterý, kdy po ranní mši svaté nebylo zrovna jiných neodkladných či urgentních povinností. Na benešovské faře v tabulce „Úřední hodiny“ je v úterý psáno, že jsem na telefonu, takže hlavně nezapomenout telefon!
Cílem výletu byla jistá fara, která už vlastně farou není. Je předělaná na penzion. Kromě vícečetných rodin, které tam tráví dny volna, byla zde přítomna i malá komunita osob, které se zasvětily nebo chtějí zasvětit Bohu. A dostal jsem nabídku zúčastnit se s nimi takové lehčí túry k několik kilometrů vzdálené rozhledně. Návrh byl jednohlasně schválen. Zašel jsem si tedy pro sportovnější obuv, přitom jsem promluvil k vlastním desítkám kil živé váhy, ať se nelekají (když už si tak zvykly na každodenní trasu fara – kostel a kostel – fara) a vyrazili jsme.
Slunce svítilo, čas nás nehonil, cílová nadmořská výška něco kolem 850 m.n.m. nebyla tak hrozivá, tempo rovněž nebylo smrtelné, a tak jsme se mohli pokojně rozhlížet kolem sebe a věnovat se kráse horské krajiny.
Při setkání s osamělými houbaři jsme se ptali a vzápětí dostali docela jasnou odpověď, že prostě nerostou… Zanedlouho nás obletoval docela velký, dohněda zbarvený krásný motýl, a to byla příležitost se dohadovat, co je to za druh… Několik větších brouků, křížících si svou trasu přes naši stezku, bylo okomentováno, ale nezašlápnuto! (jak tě to vůbec mohlo napadnout čtenáři různého věku).
A pak to přišlo!
Ale vydržte. Během prázdnin jsem už několikrát zaslechl hlášení městského rozhlasu v Dolním Benešově, že firma N prodává na parkovišti u nákupního střediska plody X Y Z. Plody dostatečně velké, přiměřeně „draholaciné“ a jinak atraktivní.
Tady při túře jsme podél lesní cesty narazili postupně na maliny (samozřejmě ty zahradní u našich domů jsou daleko větší), na lesní jahody (vůbec se nemohou rovnat těm jahodám, prodávaným u silnic nebo firmou N nebo těm na našich zahrádkách) a borůvky (nebyly moc velké a nebylo jich moc). Proč s tím tedy otravuji? Jedna z přítomných osob po ochutnání několika kousků lesních plodů prohlásila: „Niebo w gębie!“ (tedy česky – „nebe v puse“).
Nikdy jsem takové vyjádření neslyšel, natož v polštině. Ale kromě toho, že bylo jaksi humorné, bylo nádherně pravdivé. Pohyb, námaha, pot, vytrávení, společenství, ticho lesa a vděčnost Stvořiteli za pár malinkých plodů – to všechno najednou dodávalo těm pár slovům tak hluboký význam…
Milý čtenáři, až ti někdo dá až pod nos pokrm, a ty si ho nebudeš vážit (člověka i pokrmu), zkus vyhladovět, ale nejen v žaludku…
Jo, a abych nezapomněl, po vystoupání na poměrně novou rozhlednu jsme zazpívali jen tak do Božího prostoru lesů a hor jednu píseň Matce Boží – Salve Regina. Nikdo nám nevynadal, nikdo neobracel oči v sloup, jen velmi lehounký vánek nesl ta zpívaná slova někde do okolí…
PKF
