O chování v kostele. O radosti ze setkání.

Rád sloužím jako kněz. Nejvíce mi moje služba přináší radost ve chvílích, kdy mohu lidem sloužit jako služebník Boží milosti, kterou Vám skrze mé slovo a činy dává Kristus. Jistě se zde na prvním místě jedná o důležitou stránku, kterou pro náš život potřebuje každý z nás – cítit, že mne ti druzí potřebují a že to, co v životě dělám, dává smysl. Není to však pouze tato lidská stránka, která mi navzdory těžkostem a únavě přináší radost. Mnohem důležitější a více občerstvující je pro mne moci vnímat jak navzdory slabostem a pádům mnozí ve svém srdci nosíte opravdovou žízeň a touhu po Bohu. Po setkání s Tím, pro kterého žádná hlubina není příliš hluboká a žádná vzdálenost není příliš vzdálená, aby uskutečnil svůj úmysl: „Přišel jsem, aby měli Život, a aby jej měli v plnosti.“ Je to úžasné vnímat Vaši upřímnou touhu a pak také Boha, který svou blízkostí, svým povzbuzením a poučením – třeba i skrze mne – plní svůj slib: „Já budu s Vámi až do skonání světa.“

Takovým místem, které mne nabíjí nejvíce je to naše scházení se v kostele kolem živého Krista. Když tak přistupujete ke svatému přijímání s otevřenými srdci, mohu si znovu a znovu uvědomovat, jak v jeden okamžik ten samý Kristus přináší jedněm úlevu v nemocech, jiným posilu v každodenních starostech a dalším uklidnění v pochybnostech a nejistotách života. Tehdy můžu vždy intenzivně prožívat ono Pavlovo: Už není Žid nebo Řek, muž nebo žena, stařec nebo dítě – každý s rozdílnými potřebami. Najednou jsme všichni jedno právě v tom našem spočinutí v Boží pečující náruči.

Je to krása, ale zároveň stále něco, co nám kněžím přidělává vrásky na čelo. Jak mám jako kněz splnit ono Kristovo: „Pojďte ke mně všichni, kdo jste obtíženi, a kdo se lopotíte a já vás občerstvím.“ Jak mám při jednom setkání lidsky skloubit potřeby mužů a žen, dětí a mládeže, rodičů s dětmi a starých lidí. A tak jako kněží vymýšlíme na jednu stranu různé nápady jak učinit bohoslužbu živou, protože mlčící diváci patří do kina a ne do kostela, a na druhou stranu nás napadají separé místnosti pro rodiče s dětmi, neboť křičící a pobíhající děti našemu soustředění při setkání s Božím slovem rozhodně nenapomáhají. Bylo by samozřejmě jednoduché udělat mši pro každou skupinu zvlášť, ale Kristus řekl „všichni spolu“. Chci vás tedy poprosit, pomáhejte nám svými nápady a svou ohleduplností vytvářet podmínky k pro nás tolik důležitému společnému setkávání s Kristem. Bůh vám žehnej.

                                                                                              Petr F.