Pár postřehů ledničky Whirlpool
Pár postřehů ledničky Whirlpool
(aneb i mašina má jakousi mašinoduši)
Chtíc nechtíc se mezi námi vytvořil vztah. Tedy mezi mnou -
chladničkou Whirlpool a mým majitelem, bydlícím v současné
době na náměstí Cypriána Lellka 74 v Dolním Benešově.
Před tímto místem jsme spolu už strávili skoro tři a půl roku
na severovýchodní straně Jeseníků. Tam si mě majitel zakoupil.
Od té doby ho poznávám a řeknu vám - někdy se nestačím
divit.
Musím přiznat, že na předchozí "štaci" jsme spolu trávili více času, jelikož
jsem stála v krásně opravené nové kuchyni, kde alespoň
dvakrát denně něco konzumoval. Jeho ruka se častokrát dotýkala
madla mých dveří, když mne otevíral a zavíral. Přes kuchyň
také musel projít do pracovny svého bytu, takže jsem ho alespoň
zahlédla. Dnes? Odstavil mne do spíže za kuchyň, kde stojím ve
tmě a musím čekat, až se otevřou dveře a někdo vejde, aby mě
potřeboval. Slýchávala jsem o svých kolegyních chladničkách,
které si vykládaly, jak jsou stále plné nejrůznějších
domácích potravin, ale hlavně jídla z bohaté sítě super a
hypermarketů. To jsem zažila opravdu málo. Častokrát jsem si
připadala jako nepotřebná, odkopnutá, odstrčená...
Po nastěhování na současné místo došlo poměrně brzy k docela zásadní
změně, tedy alespoň v chování majitele. Začala jsem jej
více sledovat, když koukal do mých útrob. Musím přiznat, že
jsem viděla veselé i smutné obličeje, ale těch smutných
přibylo. Neuměla jsem to pochopit. Vždycky jsem si myslela, že
když já a mé sestry ledničky, ale i mé sestřenice mrazničky
jsme plné, naši majitelé jsou šťastni. Tento člověk mě však
vyvedl z omylu. Tolik smutku a bezradnosti v očích, když
do mne vkládal nějaké darované potraviny, které mu asi dobří
lidé dávali, tolik vnitřního rozladění až skoro hněvu, který
jsem z něj cítila, to všechno mě - chladící stroj -
chladnou nenechávalo. Bylo mi ho líto. Někdy jsem už skoro
slyšela nevyřčené ostřejší slovo, které nezaznělo pouze
proto, že můj majitel je tím, čím je. Někdy jsem si říkala,
zda je jeho hněv spravedlivý, ale moji otázku by stejně neslyšel.
Přiznávám, že nevím, jak mu pomoci. Slyšela jsem, že lidé dávají nespotřebované
potraviny třeba domácím zvířatům, ale že prý je i vyhazují.
Tomu nerozumím!
Má pomoc by ani nespočívala v tom, že mu nemá nikdo nic nosit, ale spíše
mám obavu, aby můj majitel ve svých zvláštních postojích
někomu nekontrolovaným hněvivým slovem neublížil. Oni totiž
lidé jsou - na rozdíl od nás strojů - hodně přecitlivělí.
Vykládá se i mezi domácími spotřebiči, že na tomto světě je
daleko více příslušníků lidského rodu, kteří trpí hladem.
Možná to však majitelé plných lednic neví nebo je to nezajímá,
těžko říct...
Jednou jsem zaslechla rozhovor mého majitele s nějakým jiným člověkem v kuchyni
(nezahlédla jsem hosta, dveře do spíže jsou totiž celodřevěné,
neprosklené), kde říkal, že se těší na postní dobu. Prý je
to pro něj výzva. Dodnes si lámu svůj chladící systém (hlavu
nemám), zda to myslel ve smyslu omezení konzumace potravin, které
mu chladím nebo hledání odvahy požádat dobré lidi - dárce
potravin - aby mu nic nenosili. I přesto, že
jsem stroj, jsem zvědavá, jak to vše dopadne.
(Srovnej Mt 6,16-18) PKF
