Římskokatolická farnost Dolní Benešov

POD POKLIČKU „MANŽELÁKŮ“ – II.

 Před rokem jsem popsal technickou stránku odjezdu na Velehrad, kde od roku 2015 probíhá každý (nekovidový) rok kurz s názvem Manželská setkání. Organizuje ho Centrum pro rodinu a sociální péči Ostrava. Při vzpomínce, jak jsem se k tomu vlastně dostal, se musím vrátit do podzimu roku 2006, kdy na týdenním setkání vojenských kaplanů v klášteře v Kostelním Vydří nedaleko Dačic v Jižních Čechách mi tehdejší hlavní kaplan AČR pplk. Tomáš Holub (dnes biskup v Plzni) řekl: „Ty Pavle, na konci letošního roku končíš v armádě a vracíš se do ostravské diecéze. Myslím si, že ve farnosti, kam tě biskup pošle, bys sis měl najít nějakou trvalou aktivitu, které se budeš kromě té běžné pastorace věnovat – třeba rodinám a manželským párům.“ Tehdy jsem si v duchu pomyslel, že je to nějaká hloupost…

Uteklo pár let a jeden kněz Hlučínského děkanátu mi říká: „Chtěl bys zkusit službu na manželských setkáních, kam jezdím už pár let?“ Popřemýšlel jsem, poptal se na pár detailů a vyrazil na týden v červenci na zkušenou. Od té doby se snažím tam být…

Co to pro mě znamená? Těžko se odpovídá. Ten týden tam není v blízkosti žádný plážový bar, kam muži na dovolené občas zabrousí k nevelké radosti svých drahých poloviček. Není tam slyšet šplouchání mořských vln, které mnozí tak rádi poslouchají a nechávají se jimi pohladit, u těch větších pak skoro „vyfackovat.“ Nejsou tam žádné horské trasy pro bezohledné „divočáky“ na horských a podobných kolech, kteří někdy nahánějí hrůzu pěším turistům. Ani tam nenajdete výstavu poloobnažených nebo přehlídku obnažených lidských těl, které se na slunci barví do bronzova. Ne, to tam není.

Ale je tam silně vnímatelný zájem obnovovat, oživovat, obohacovat a posilovat poklad, kterému se už dlouho říká manželství jako legitimní vztah muže a ženy, ze kterého vzniká nový život. Je tam někdy slyšet i dvojí dětský pláč – ten první zkraje týden, když rodiče předávají své malé dítě na pár hodin programu konkrétnímu pečovateli či pečovatelce a ten druhý, když na konci týdne se má stejné dítě rozloučit s tímto pečovatelem. Místo šumění vln je sem tam slyšet šeptání manželů, kteří si sdělují věci, které ve všedním čase už skoro zapomněli si říkat a přitom zahlédnete jejich pohledy do očí, ve kterých se zrcadlí radost z toho druhého. To jsou skutečnosti, které tam každý rok nacházím a které jsou nenahraditelné.

P. Pavel Kuchař, děkan

(foto V. Dudová)