Římskokatolická farnost Dolní Benešov

POD POKLIČKU „MANŽELÁKŮ“

            „Dyť je to pan farař, tak co tam jezdi na ten Velehrad?“ Nezaslechl jsem tuto ani podobnou otázku z úst žádného farníka během deseti let, kdy na Kurz manželských setkání jezdím. Nezaslechl jsem ji nahlas, ale možná v mysli někoho se mohla objevit. Co tam dělám nebo nedělám, v jakém hotelu bydlím a jaké jídlo tam konzumuji? Alespoň takto bych se ptal já jiného člověka, který by na týden někam odjel. A tak mě napadlo, že bychom mohli touto cestou malinko a utajeně nahlédnout „pod pokličku“ týdne, kterému mnozí účastníci, ale i neúčastníci říkají „manželáky“.

Takže nejdříve sehnat na celý týden zastupující kněze, jelikož v Dolním Benešově zatím nechci zavádět model, že kněz na uvedený týden zruší všechny bohoslužby a na neděli dopředu ohlásí, že si farníci mají zajet na mši svatou do okolních farností – vždyť dnes u každého domu či bytu je minimálně jeden automobil. Ano, to může být pravda. Ale co, když k tomu automobilu není ochotný řidič? Nebo je zrovna jiná překážka? To přece jen nemohu přesně vědět. A pak je tady ještě jeden problém, a tím je lidská lhostejnost a laciné výmluvy. A když neseženu kněze, musím najít alespoň trvalého jáhna, který odslouží bohoslužbu slova a podá svaté přijímání. Některým katolíkům se to líbí, bo ta mša je jakási kratší… Výborně, zástupy jsou zajištěny, takže mohu poměrně v klidu odjet.

            Sbalit se. Máte rádi balení věcí, když chcete na pár dnů odjet? Balíte už třeba den dva dopředu? Pro vnitřní klid? Nebo balíte na poslední chvíli a vyčítáte si, že jste s tím nezačali už dříve? Kdy jste více naštvaní, že jste na něco zapomněli – v těch dvou uvedených příkladech? Pokud jedete na podobný týden a lokalitu, jako minule, už víte, co vzít a co nebrat. A tak si do kufru auta dávám v igelitce pětilitrový plastový kbelík, hadr na podlahu a hadřík ze starého flanelového pyžama, který se hodí na otření stolu, skříně nebo jiné plochy. Proč tyto věci beru? Protože se hodí. Jsem na tomto týdenním kurzu ubytován na Stojanově gymnáziu Velehrad v místnosti, která slouží během školního roku jako vychovatelna. Chápu to tak, že zde mají zázemí vychovatel, případně jiný zaměstnanec gymnázia. Jsou zde uskladněny například sportovní či hudební potřeby, je tady ústředna školního rozhlasu, zamčené skříně s různými věcmi, desky s velkým množstvím klíčů atd. prostě taková kancelář. A gauč z Ikey. Ten si ustelu. Ale předtím si obleču sportovní kalhoty, tričko, vlhkým flanelovým hadříkem poutírám nábytkové plochy, které budu používat, zametu malinkým místním smetákem podlahu, naplním dovezený kbelík teplou vodou, do něj trochu tekutého mýdla z toalety na konci chodby a na kolenou si hezky vytřu celou podlahu s oranžovo-červeno-růžovým linem. Ne, nemusím to dělat. Ale ten pocit, když to máte hotové – to se nedá ničím nahradit. Znáte to?

            No a pak už se věnuji drahocennému času, který mi tento týden poskytuje – prožívat společně s rodinami jejich životy a nabízet jim případně i kněžské služby, které jsou mi svěřeny. Ale do těch už moc nakoukávat pod pokličku asi nemůžeme – to chápete, že?

                                                                                               PKF