Římskokatolická farnost Dolní Benešov

Vážení farníci, vzácný Svatý rok milosrdenství skončil, ale milosrdenství boží naštěstí neskončilo. Požádal jsem našeho farníka, který tento čas "uchopil" docela radikálně, aby se podělil o svou zkušenost. Tak tedy - tady je:

V první polovině minulého roku papež František vydal BULU MISERICORDIAE VULTUS, kterou byl oficiálně vyhlášen mimořádný Svatý rok milosrdenství. V ní byl začátek stanoven na slavnost Neposkrvněného početí Panny Marie - 8. 12. 2015, a zároveň také v den 50. výročí zakončení II. vatikánského ekumenického koncilu. Datum ukončení bylo určeno na slavnost Krista Krále – 20. 11. 2016. Svatý otec se v této bule obracel také ke všem věřícím, aby vykonali pouť ke Svaté bráně podle svých fyzických možností, čímž je možné získat odpustky pro sebe nebo pro duše zemřelých. Ostatně jakákoliv pouť je obrazem cesty každého člověka k určitému cíli, kterou se v životě ubírá. Milosrdenství je tedy také cílem, kterého je třeba dosáhnout a který vyžaduje závazek a oběť (Misericordiae Vultus 14).

Na stručné seznámení s mimořádným Svatým rokem milosrdenství by to stačilo. Nejspíš většina z vás ví, o co vlastně jde, nebo pamatujete poslední mimořádný Svatý rok milosrdenství 2008 vyhlášený papežem Benediktem XVI. Co se týče mého putování, tak jsem v den zahájení mého putování znal možná tak datum zahájení a ukončení Svatého roku milosrdenství a přibližnou cestu do Říma, která se v průběhu putování stejně mírně měnila a upřesňovala. Pouť jsem začal u Svaté brány ve Znojmě na slavnost sv. Václava (28. 10. 2016) a Svatou bránou v bazilice sv. Petra jsem prošel v den svátku sv. Šimona a Judy (28. 11. 2016). Nemá smysl zde popisovat celou cestu a jednotlivá místa, která jsem navštívil. To by bylo spíše na nějakou odpolední přednášku či prezentaci. Přestože jsem nebyl turistou, ale poutníkem, tak jsem nafotil okolo 3 000 snímků, které ještě musím projít a promazat. I kdybych to neudělal a všechny snímky upadly v zapomnění, nikdy by nemělo vyprchat to, co jsem zakoušel každý den putování. Teď nemám na mysli nádhernou přírodu stejně jako nebezpečné silnice, zejména v Itálii. Ani nemyslím bolavá záda, nohy, promočené boty, zimu v Alpách nebo teplo v Itálii. Tím hlavním byla Boží blízkost (i když tu lze samozřejmě nalézat a pozorovat také tam). Boží doprovod jsem zakoušel každý den ne v tom, že by celá cesta byla bezproblémová, to je právě ta oběť, ale v tom, že přes některé dny zoufalství a dny, kdy myslíte, že budete muset spát venku, se najednou objeví řešení. Je to jako když se ve filmu Hobit zničehonic objeví Gandalf a vždy pomůže hobitům, kteří se dostanou do problémů. Zádrhel je v tom, že by měl hobity fyzicky doprovázet po celou dobu jejich výpravy. Vždy se ale trhne a objeví se, až když nadávají, kde že se zase ztratil. Něco podobného známe z příběhů Izraelitů ze Starého zákona nebo možná ještě lépe z vlastních životů. Nepíše se ale v Matoušově evangeliu, že s vírou o velikosti zrnka hořčice bychom mohli přenášet hory? Nebo: A věříte-li, dostanete všecko, oč budete v modlitbě prosit (Mat 21,22)? O poutnících se říká, že jsou neseni Bohem. Nejednou jsem to před poutí slyšel nebo četl, ale věřit jsem tomu začal až během ní. Kdyby někteří lidé prožili to stejné, co jsem během putování zažil já, přičítali by to, bohužel, náhodě a štěstěně. Jistě, nestal se mně žádný zázrak a Boha jsem během cesty neviděl, ale to k víře nutně nepotřebujeme.

Proč jsem se pro tuto pouť rozhodl? A proč zrovna do Říma? Proč jsem nešel do Santiago de Compostela, kde to může být bezpečnější, jistější a kratší? No, první dva týdny jsem se sám sebe ptal na to stejné J Ono udělat rozhodnutí, že půjdu jako poutník pěšky do Říma je snadné, ale realizace je horší, když nemáte žádné zkušenosti, nic. A navíc jdete sám. I když úplně sám jsem vlastně nešel. Na druhou stranu to možná takhle bylo správně, vyrazit lehce nepřipraven. Až po návratu jsem totiž přišel na to, jak to svatý otec myslel s poutí podle fyzických možností. To bych se radši vydal jen do katedrály Božského Spasitele v Ostravě. A ještě k tomu autobusem. Na začátku rozhodnutí byl sobecký důvod, šel jsem kvůli sebe. Po nepříjemné životní zkušenosti jsem hledal řešení tam, kde nejsou a během uplynulého roku udělal spoustu chyb a špatných rozhodnutí. Potřeboval jsem si tedy pročistit hlavu, přijít na jiné myšlenky a především nalézt sebe. Už na začátku pouti jsem si ale řekl, že musím jít také za rodiny a především za tu úplnou, v které jsem mohl vyrůstat, ale také za ty rodiny, které mají komplikovanější vztahy a danou situaci nevyřešili setrváním a pokračováním na společné cestě. Spravedlnost je určitě dobrá věc. Kdo dluží, musí splatit svůj dluh do posledního haléře. Kdo dělá chyby, musí být potrestán a nést následky. Tak to zažíváme a mnohdy jsme k tomu i vedeni - není zrovna přirozené dělat chyby a už vůbec ne si je odpouštět. Troufám si říct, že odpuštění je jedna z nejtěžších věcí v životě, přičemž odpuštění není zapomněním. Nicméně, rodina je pro mě právě tím místem, kde jsem se poprvé setkal jak se spravedlností, tak s milostí srdce. Když jsme jako malí například přišli domů později, než jsme měli, dostali jsme zaracha (=domácí vězení) alespoň na týden, což je spravedlivé. Druhý den jsme s prosíkem a slibem přišli za mamkou nebo taťkou a ti nás po delším váhání opět pustili ven s kamarády. To není projev slabosti, ale odpuštění a možnost k nápravě. Rizikem spravedlnosti je, že může velice snadno sklouznout k legalismu. Člověk byl stvořen k Božímu obrazu, a jak píše papež František: Boží hněv trvá okamžik, ale jeho milosrdenství navěky (Misericordiae Vultus 21). Původní sobecký důvod putování brzy pominul, protože jsem šel za další lidi, kteří mě o to poprosili před poutí nebo během ní. Oni se modlili za mě a já za ně. Tím se závazek dotáhnout pouť do cíle stával těžším a lehčím zároveň. Přiznám se, že jsem byl v tu chvíli velice rád, že mám jenom krosnu vážící cca 12 kg a nejsem Ježíšem, který nesl kříž a tíhu vin celého lidstva. Navíc já jsem hříšníkem a pro svou oběť jsem měl pochopení, On byl jako jediný bez hříchu.

Víte, jsem docela velkým fanouškem komiksu a možná jste někdy také uvažovali, jak by bylo fajn, kdybychom i v reálném světě měli pár Spidermanů, Ironmanů, Batmanů, Thorů, Supermanů atd., kteří by nás chránili před podvodníky, zloději a vrahy. Dnes už vím, že se po kousnutí radioaktivním pavoukem nestanete Spidermanem, ale hlavně, není to ani potřeba. Pořád budeme nedokonalými lidmi a bez Božího ani lidského milosrdenství se neobejdeme. Stejně jako se můžeme rozhodnout pro hřích, můžeme se rozhodnout pro odpuštění, to nám nikdo nevezme.

MISERICORDES SICUT PATER

P. S. Řím byl v rámci roku milosrdenství jasnou volbou, se Santiagem počkám na pana faráře a další případné zájemce.            

Šimon Koska