PŘEKVAPENÍ - slůvko kněze na červenec
PŘEKVAPENÍ
Služba kněze ve farnostech v tzv. pohraničí, především na Jesenicku, byla spojena mimo jiné s tím, že jsem ocenil dovednost, kterou mě naučila Základní devítiletá škola (dnes Základní škola).
A tou dovedností jsou základní počty. Takže po nástupu do farnosti Malá Morávka u Bruntálu a později do Zlatých Hor jsem si hned zkraje spočítal, kolik že to mám vlastně na starost církevních objektů. Kostely, kaple, fary, případně ještě jiné objekty. Celkem to bylo v prvním případě jedenáct budov, ve druhé správě devět (možná jsem na něco zapomněl, ale moc mě to s odstupem času nebolí).
Při službě ve Zlatých Horách jsem se až ke konci čtyřletého období dozvěděl o jedné ruině – přesněji kapli sv. Anny. S pomocí farníků – průzkumáků nebo spíše pamětníků – jsme toto místo navštívili. Bylo to lehce romantické a asi ideální pro natáčení příběhu typu Panna a netvor nebo třeba hororu. Zbylé obvodové kamenné zdi, sem tam mezi nimi cihla. Střecha byla pravděpodobně povolána zpět na svou základnu, což jsou Himaláje – střecha světa, takže zcela chyběla. Radost „Zeleným“ a podobně barevným poli i nepolitickým sdružením by udělal vnitřek objektu, kde bujela vzrostlá zeleň nejrůznějšího druhu. Člověk si zde mohl okamžitě vzpomenout na dlouhé, předlouhé první čtení „O stvoření“, které se čte na Bílou sobotu večer, kde Bůh také vydal zemi „zeleň nejrůznějšího druhu, se semeny uvnitř“. Vzpomínáte na ten text, nebo u toho dřímete? Celkový dojem byl však samozřejmě smutný, tísnivý, takže kdybych to neviděl, jsem klidnější. Objekty samozřejmě chátrají a vyžadují údržbu…
Uteklo více, než deset let. Naskytla se příležitost znovu navštívit tento kraj. Vydali jsme se do lesů nad Zlaté Hory, abychom vdechovali zdejší vzduch a zakusili ticho lesů, které i přes řádění kůrovce poskytují ticho a klid. Jdeme směrem k ruině kaple svaté Anny. Po příchodu k cíli, když hodinky ukazují něco po jedenácté dopoledne, zůstávám stát s otevřenou pusou. Chtěl jsem ukázat návštěvě, co dokáže napáchat zub času na objektu, který nikdo nepoužívá a místo toho vidím pod svahem, na kterém vede lesní cesta, zcela opravený objekt, který zastřešuje – páni, podržte se – prosklená střecha. Sestupujeme ke kapli, procházíme se kolem dokola a já mlčím. Nemám slov. Jaké překvapení. Prostranství kolem objektu je velmi obstojně upravené, přes otvor v hlavních vchodových dveřích je vidět, že interiér objektu je velmi jednoduše upraven k tomu, aby se vevnitř mohlo uskutečnit setkání lidí, mše svatá nebo jiná aktivita.
Zůstáváme pár desítek minut. Svačinka, modlitba a jdeme dál. A pak se to stalo. Nastala dvanáctá hodina – pravé poledne. Jsme od kaple asi půl kilometru a náhle začne zvonit zvon. Anděl Páně. Připomínka biblické události Vtělení – tedy návštěvy archanděla Gabriela u nazaretské dívky jménem Maria, které je zvěstováno, že se má stát Matkou božího Syna. A její ANO dává do pohybu plán záchrany pýchou zaslepeného člověka.
Ten zvon mě prostě dostal. Místo hluku, který si dnes člověk mnohdy doslova pěstuje, jakoby prohluboval ticho lesa. Ticho, které volá: „Člověče, jdu s tebou! Nejsi sám“.
PKF
