Římskokatolická farnost Dolní Benešov

  Jsou lidé, které máme rádi, protože jsou veselí, umí na vás přenést radost a optimismus, dokonce se vám v jejich blízkosti zdá, že na světě nejsou žádné problémy. A pokud ano, tak zaručeně u jiných.

A takový byl Josef (jméno je pozměněno pro potřeby článku). Pracoval na jednom oddělení, kam denně docházelo docela hodně spolupracovníků. Jakoby ho tam dali schválně, aby mohl přenášet na příchozí radost. Sám jsem tam občas zavítal a při odchodu zazněla z mých úst poznámka: „Josefe, já bych měl povzbuzovat a těšit tebe a kolegy, ale sám tu chodím, protože ty to umíš opravdu líp.“ Josef se vždycky usmál a řekl, ať nepřeháním.

            A pak přišel den, kdy jako blesk se neslo po všech pracovištích: „Josefa odvezla rychlá.“ To bývá velký šok pro mnoho lidí. Josef zemřel…

Obrátila se na mne jeho žena, že by si přála, abych vedl pohřeb a po pohřbu některý den, že bych mohl urnu s jeho popelem za krátké modlitby uložit na pozemku, kde mají chatu. Tam totiž prožili mnoho krásných chvil odpočinku i se svými příbuznými.

            Zhrozil jsem se. Urnu k chatě? Zastavil jsem se za Josefovým spolupracovníkem, který pomáhal zařizovat pohřeb a říkám mu, že to podle mě není úplně šťastný nápad. Potěšilo mě, že kolega to viděl stejně. A tak jsme oba naznačili čerstvé vdově, že by bylo asi lepší urnu uložit na hřbitově v rodinném hrobě nebo v urnovém háji.

„Ne! Ne! Ne! Bude u lesa! Chci pro manžela to nejlepší!“ tvrdila žena. Naše námitky, že třeba pozemek prodá a co pak –  byly smeteny stejným: „Ne! U lesa!“

            Pak přišel den uložení zpopelněných ostatků Josefových do vybetonované schránky na pozemku u chaty. Bylo přítomno docela hodně spolupracovníků a kamarádů. Pak jsme poseděli.

            Za rok a čtvrt se pozemek s chatou prodával. Nevím, zda se před předáním novému majiteli „hrobeček“ odstraňoval a kam urna přišla, ale bylo mi to líto.

            Vím, že doba přináší ledacos, že lidé různě experimentují ve všem možném i nemožném, ale myslím si, že některé skutečnosti našich osobních dějin by měly respektovat pravidla našich předků. Důstojně zacházejme s ukončeným lidským životem, pokračování je na Bohu.

„Pán Bůh dal, Pán Bůh vzal, jeho jméno buď pochváleno!“ (Job 1,21)

                                                                                              PKF