ŘÍM – BEZPEČNO a ZVÍDAVO
ŘÍM – BEZPEČNO a ZVÍDAVO
(druhá drobná informace z pobytu ve „věčném městě“)
Je pátek 3. března, předposlední den mého pobytu v Římě. Bohoslovec Vojtěch naplánoval na dnešek návštěvu papežské baziliky sv. Pavla za hradbami. Je to převeliká bazilika, do které lid boží vniká. Možná zde i ticho vzniká, když srdce pod hlukem světa vzlyká. Proč Vojtěch nechal návštěvu této baziliky až na pátek, toť moje otázka. Nemohu si odpovědět, že to nejlepší až na konec, protože bych tak hodil jakýsi stín na předchozí návštěvy papežských bazilik. A tak si říkám: „On Pavel, já Pavel“. Já apoštolu Pavlovi nemám co dát, ale on mně může – a to mnoho.
Je půl desáté dopoledne. V bazilice je zatím poměrně ticho. Až s příchodem náctiletých (asi žáků někde z Evropy) začíná zvýšený šum, který ale nedělá celá výprava. Snad polovina skupiny, možná dvě třetiny polohlasem konverzují i přes napomínání vedoucích (možná vyučujících) citoslovci něco jako „psst“. Zbylá třetina je poměrně potichu, protože se věnuje svému pánu – otrokáři – chytrému mobilu. Ejhle, tak alespoň k tomuto je mobil dobrý – k tichu v kostele – pomyslím si.
Po chvíli, kdy se s bohoslovcem Vojtěchem chystáme ke mši v boční kapli, zpozorním. Bystřím sluch – je to zpěv. Opravdu je to zpěv. Melodie je mi povědomá. Zvednu se z lavičky a jdu k místu, odkud se ozývá mužský, přesněji řečeno spíše chlapecký zpěv. Je to Věřím v jednoho Boha v latině. Jako kdysi před několika lety v katedrále Naší Paní v Brugách v Belgii, kde jsem v tichosti seděl a poslouchal Krédo, zpívané v tzv. Gregoriánském chorálu, ale tehdy jemně reprodukované, zatímco nyní slyším živý zpěv. A opravdu nacházím několik desítek chlapců, jak klečí v blízkosti hrobu apoštola Pavla a vyzpívávají fundament naší víry. Poklekám a velmi tiše se připojuji ke zpěvu. Kolem zábradlí nad tímto místem se shlukují náctileté slečny a pokukují s otevřenou pusou po chlapcích, některé zapomenou i na svůj mobil. Tak takhle nějak si představuji výraz tváře, když někdo řekne, že na to koukal jako na svatý obrázek. Tato chvíle zpěvu chlapců z katolické školy ve Versailles ve Francii (jak zjistil Vojtěch po mém požádání) byla pro mě jedním z nejsilnějších momentů celého týdenního pobytu v Římě.
Ke mši svaté, kterou jsem pak sloužil v boční kapli, se připojili starší manželé, a také nějaký pár mladých lidí. Dle zpěvu jsou to Češi. Výzvu k modlitbě Otče náš, zpívám v rodném jazyce a lid (počtem skromný) se připojuje k modlitbě božích dětí. A v tom to přijde. Začne zvonit mobil. A dlouho. Nezkoumám zrakem, komu z mladé dvojice se to povedlo – nevypnout přístroj. Přiznávám, že v duchu mě napadá, že podle délky hlasitého vyzvánění to bude u slečny, než mobil najde v kabelce. Mýlil jsem se. Byl to mladý muž, který k „otčenáši“ připojil (jistě nechtěně) nekorespondující hudební doprovod.
A tak mě později napadlo, jak chytrý mobil vlastně „ukradl“ skoro polovinu Modlitby Páně, ale osobní hluboké prožitky z věčného města mi ukrást nedokázal. Cha, cha.
PKF
