SEDM

(maminkám ke svátku)

            Ta fotka, mírně vybledlá, jež nachází se v mém albu, ukazuje, že jsem byl s mladším bratrem        v mateřské školce v den, kdy se dělalo závěrečné památeční foto, oblečen do slušivých světlehnědých zahradníků. Všechny děti jsou tam krásně oblečené. Maminky se snažily, aby děti vypadaly minimálně hezky…

            Ta návštěva velkého obchodního domu v centru Ostravy, kam jsme s maminkou vyrazili, aby mi tady koupila nový oblek, protože se blížily moje „taneční“ mi utkvěla v paměti ne proto, že bych nový oblek nechtěl, ale proto, že jsem tehdy ve svém náctiletém věku byl docela protivný a dával najevo, že je mi to jedno, co koupíme. Maminka musela mít docela pevné nervy, že to vše ustála…

            Skoro o dvě pětiletky později jsme zase vyrazili do Ostravy na nákup obleku, ale tentokrát jsem si dával záležet, aby se maminka ke zkoušce oděvu vyjádřila, řekla svůj názor. Dával jsem najevo, že mi na těch jejich postřezích a detailech k nákupu záleží…

            A ještě později jsem postupně zjišťoval, že ne vždy mám čas, odvahu a chuť se otužovat, zvláště ve studených kostelích, které se staly místem mé služby. A že není na škodu brát vážně občasnou připomínku maminky, ať se přece jen trošku teple oblékám. Asi v té době jsem začal objevovat důležitý význam ručně štrikovaných (pro nemístní – upletených) vlněných

 vest, které jsou z dílny právě mé maminky. Samozřejmě, že máte pravdu, když si v duchu či nahlas řeknete, že se to všechno dá koupit. Ano, dá. Ale…

Že ubývá ti sil a pravé rameno tě bolí,

      že elán by tu byl, ale únava tě skolí,

           že k tobě přijet mohu z nejrůznějších cest,

                že nechybí mi teplo, když nosím jednu z vest,

                     kterých je celkem sedm.