Římskokatolická farnost Dolní Benešov

SLŮVKO NEFARÁŘE

Milí farníci, tentokrát využívám přítomnost bohoslovce Vojtěcha, který zajímavým způsobem popisuje první prázdninový den s dětmi. PKF

PRAŠIVÁ

není bábovka jako bábovka

Na Prašivé se letos za patami poutníků rozhodně neprášilo. Naopak. Zlé jazyky dokonce překřtily „Areál Kamenité“, kde se konala úvodní část programu, na „Areál Bahnité“. A opravdu, prvním dojmem po příjezdu byl déšť, déšť, a ještě jednou déšť.

Za deště se pod deštníky shromažďovaly přinesené bábovky, které měly putovat na Ukrajinu, a při pohledu na děti vesele poskakující v blátě mě napadlo, jak asi musí být vojákům v rozbahněných zákopech.

Za deště se pod deštníky ubírali k oltáři ministranti a kněží s otcem biskupem Martinem, ale když se pak podávalo svaté přijímání, zpod přístřešků obklopujících prostranství se k mému překvapení nořily stovky dětí a dospěláků. Nepřízeň počasí je neodradila od zahájení prázdnin ve společenství diecézní rodiny.

Téma setkání „Mír začíná ušima a slovy“ přiblížil otec biskup příběhem o dvou bratrech, které rozbratřila hádka a nenávist. Dokázal jim pomoci až jeden mistr zedník. Místo zdi, která měla krýt výhled z domu jednoho na dům druhého, postavil most přes řeku, která domy oddělovala. Aby nastal mír mezi bratry i mezi národy, v lidských srdcích a vztazích, je potřeba usmíření, ne mstivost a naschvály.

V závěru mše svaté se otec biskup s odkazem na „bábovkový most“ pro Ukrajinu zeptal, jestli snad mezi přítomnými nejsou nějaké bábovky, a po burácivém „Nééé!“ z desítek dětských hrdel všechny vybídl k výstupu na vrchol Prašivé.

Za deště se pod deštníky a pláštěnkami míhaly stovky nohou po kluzkém a příkrém stoupání na louku kolem poutního kostela sv. Antonína, kde děti čekala již tradiční stanoviště. Na jednom z nich byl opět otec biskup Martin, který laskavě a trpělivě odpovídal na zvídavé dotazy typu „Jaké máte auto?“ nebo „Jíte rád suši?“

Jedna odpověď však kromě přítomných holčiček zaujala i mě. Na otázku „Čím jste chtěl být jako malý?“ odpověděl otec biskup, že se chtěl stát zahradníkem, protože v pohádce o Pyšné princezně se mu moc líbila scéna „Zahradníku, zavaž mi střevíček“, a že by zavazovat střevíčky princeznám nebylo k zahození. A i když se nestal zahradníkem, stal se alespoň zámečníkem, protože to zní dost podobně.

Při rozhovoru s jednou ženou jsem podotknul, že pro otce biskupa musí být dost únavné bavit se takhle několik hodin s dětmi, a ona mi trochu prostořece (ale dávám jí za pravdu) odpověděla: „Jen ať se unaví! Pro naše děti je moc důležité, že ho mohou slyšet a vidět takto zblízka, že to není jen pán s divnou čepicí daleko vpředu, ale duchovní otec, který je má rád a kterému na nich záleží.“

Vojtěch Kolář