Strach z kříže – Malá Morávka
Strach z kříže – Malá Morávka
S touto rodinou jsem se seznámil ještě v době, kdy havířovská (přesněji řečeno bludovická) fara byla mým dvouletým domovem, coby kaplana farnosti Havířov – město a Havířov – Bludovice. Mladičký pár se zastavil na faru, protože chtěli uzavřít sňatek v kostele. Domluvili jsme termín, sepsali potřebné náležitosti a pak byla hezká svatba…
A jak už to dnes mnohdy před svatbou bývá… jé, promiňte, znovu. A jak už to po svatbě bývá, narodilo se jim dítě – krásné děvčátko jménem XY. A jelikož jsem se s rodiči dítěte malinko skamarádil, oslovili mně, zda bych mohl být při jejím křtu kmotrem. Musím přiznat, že jsem chvíli váhal, ale nakonec jsem souhlasně kývl. A tak jsem se stal podruhé křestním kmotrem.
Po této kněžské štaci jsem odešel na první samostatné místo, kterým byla farnost Malá Morávka na Jesenicku. Kontakt s těmito známými byl udržován dále, i když velmi zřídkavě. Jednoho dne mi volali, zda by mohli na faře v Malé Morávce strávit víkend. Přikývl jsem. Hornatý kraj přece jen láká návštěvníky, aby tam trávili čas. Jelikož jsem sloužil pravidelně v sobotu tři mše svaté a v neděli také tři mše svaté, trávil jsem dost času mimo faru. Možnost posedět a povykládat byla tedy většinou až večer.
V tu sobotu jsem se odpoledne vrátil z druhé mše a po vstupu na faru jsem byl překvapen. Mladá paní mě na chodbě čekala, byla celá vystrašená a uplakaná. Říká: „Manžel šel s malou na procházku, já jsem zůstala, abych připravila večeři, ale začala jsem se hrozně bát. Hlavně v kuchyni toho velkého kříže na stěně, jak tam visí to mrtvé tělo...“ Nevěděl jsem, co na to říct. Pouze jsem té ženě naznačil, že se nemusí bát. Ten na kříži nikomu neubližuje. Naopak.
Tuto vzpomínku ale píšu hlavně proto, abych připomněl těm, kdo jsou křestními kmotry, že je možné tento úkol plnit každý den. Pokud jste se křestním kmotrem stali pouze formálně, že vás prostě někdo oslovil a vám bylo trapně říci ne, je těžké vás k něčemu nabádat. Ale pokud si seriózně uvědomujete svůj úkol ve vztahu k pokřtěnému a zároveň cítíte, jak je mnohdy těžké být jeho „duchovním rodičem“, pravidelně s ním být v kontaktu a pomáhat rozvíjet jeho náboženské cítění a duchovní život, vězte, že velkou pomocí je každodenní modlitba za něj. Ano, nepřečetli jste to špatně – opravdu každodenní vzpomínka v modlitbě. A to i přesto, že samotní rodiče v této oblasti vyloženě selhávají nebo jsou lhostejní. Vážení křestní kmotři a kmotřenky, nebuďte vy lhostejní k duchovní cestě těch, kterým jste se zavázali na cestě k Bohu pomáhat a doprovázet je.
PKF
