Tablo a dárkový koš v batohu na váze

         Takto heslovitě, až skoro šifrovaně, bych chtěl poděkovat rodičům dětí, které poprvé přistoupily třetí a čtvrtou květnovou neděli ke stolu Páně v Zábřehu a v Dolním Benešově, za jejich vděk, který vyjádřili „nadpisovými dary“.

Tak teď nevím, jakou mám zvolit správnou variantu:

1. Jít se občas podívat na tablo dětí třetích tříd, které jsou skoro nejhodnější a z radosti nad tímto zjištěním si otevřít potravinový dárkový koš, něco dobrého si vzít a s chutí zamávat na věšáku visícímu novému batohu s poznámkou, ať si s osobní váhou třeba chvíli povídají…
2. Jít se občas podívat na tablo dětí třetích tříd, které „potřebují srovnat“, se starostí nad tímto zjištěním si otevřít dárkový koš, posilnit se, vstupem na osobní váhu se ujistit, že jsem dost „těžká váha“, abych mohl vstoupit v proces srovnávání se s rodiči, kteří nedávají úplně nejlepší příklad svým dětem… (do batohu vzít potřebné srovnávací pomůcky)
3. Jít se podívat na tablo dětí třetích tříd, zjistit, že potřebují dál vést, díky tomu se rozhodnout pro to něco udělat, vybrat cosi z potravinového koše (co může při rozdávání udělat radost třeba jiným dětem), vzít batoh na záda, jít trasu, během které se dá stihnout např. modlitba růžence za děti a rodiče, a zároveň objevovat krásy, stvořené naším dobrým Bohem, vrátit se domů, pohrozit osobní váze sankcemi (třeba, že ji zavřu do sklepa a zhasnu) a pak na ni opatrně a tiše vstoupit za předpokladu, že jsem nezapomněl z kapsy kalhot vyndat „přetěžkou“ klíčenku.

Tož, co mám volit? Kdo bude mít odvahu mi napovědět? Jak to vidíte Vy? Nebo raději nechcete nic vidět, aby Vás jako svědky nepopotahovali?

PKF